Ono to v konfesijní poezii, jakou píšu, jinak nejde. Buď, anebo. Dělat něco napůl, to neumím.
* LN V této sbírce popisujete „milostné přátelství dvou žen“. Jak si je pro sebe vysvětlujete, poté co jste celý život strávila po boku mužů?
To se člověku stane, že potká bytost, do které se nelze nezamilovat. A když se ona zamiluje do vás, tak potom vzniká vztah určité hloubky. A když se tomu vztahu daří, tak má tendenci pokoušet hranici té hloubky, a pak naráží na zažité konvence – dejme tomu, nehodí se, aby starý muž miloval mladou dívku nebo naopak… Jenže to v konečném důsledku nehraje žádnou roli, protože mít takový vztah, jaký teď prožívám já, je obrovské štěstí.
* LN Nebýt sám, když člověk nechce být sám, je vždycky štěstí.
Já musím přiznat, že vždycky když mi bylo na světě „nejhůř“, tak jsem dostala od pánaboha nějaký dar. Když komunikace s mým prvním mužem, Pavlem Buksou, začínala váznout, když se začal vytrácet do svých depresí, tak jsme měli skvělého psa – o něm jsem napsala tu dětskou knížku s hlavní postavou Ukšukem… Když potom Pavel umřel, tak se mi jednak vrátila poezie a jednak jsme se shledali s Josefem Jedličkou a začali spolu žít. Josef ale po šesti letech umřel.
* LN Takže jste po šesti letech pochovala dalšího muže, dalšího výrazného českého spisovatele.
Od té doby jsem prožívala „matečnou samotu“, či chcete-li, jak píšu jinde, „samotu-dým, samotudrogu“. Ale člověk se v tom naučí žít a nakonec si říká, že ten poklid není k zahození. A teď do toho najednou přijde takový vztah, který všechno rozvlní, a to v takovém souznění, že se mi někdy zdá, že tu snad opravdu jde o ty dvě platonské poloviny jednoho celku, které se našly.
* LN Už na začátku 90. let jste si básně řadila do několika paralelně vznikajících sbírek. Vaše dvě nejnovější knihy Předkonec a Písečné dítě jsou také tematicky jednolité. Vznikaly souběžně?
Ano, vznikaly. Na jedné straně umírání mé kamarádky a bratra – protože když vám začnou odcházet nejbližší, tak je na čase přestat žít se smrtí v závorce – a na straně druhé okouzlení živou láskou, což mi připadá přízračné… Mám v sobě zřejmě zakopaného epika, protože v mých sbírkách jde vždycky nějak o příběh. Mne ale v životě nezajímalo nikdy nic víc než lidé a jejich osudy... A co je pro mne na stáří – kromě toho, že můžete jezdit po Praze zadarmo, v Brně to neplatí – úžasné, je jakási jasnozřivost z minulosti do přítomnosti, kdy před sebou najednou máte už hotové životy třeba těch děcek, s kterými jsem chodila v Řečkovicích na devítiletku. A o tuhle zkušenost bych nechtěla nikdy přijít.
* LN Vaše básně jsou určitým způsobem komunikace s blízkými – často jsou někomu věnovány. Může to mít něco společného s tím, že jste jako autorka začínala v okruhu tzv. šestatřicátníků?
Šestatřicátníci, to bylo setkání mlaďochů, kteří psali a kteří nebyli žádní svazáci. S Václavem Havlem jsem se seznámila díky tomu, že můj otec se znal s jeho otcem. My jsme tehdy neměli žádný program, třeba jako Skupina 42, kterou jsme obdivovali. Společný nám byl odpor k oficiální kultuře, potřeba najít si svou vlastní cestu a taky to, že jsme se o to pokoušeli psaním. Naše setkání, to byla mimořádně šťastná shoda mnoha okolností.
* LN Ve dvaadvaceti už to vypadalo, že vydáte debutovou sbírku Propadání, ale nakonec k tomu nedošlo. Mrzelo vás to v pozdějších letech, nebo jste dnes naopak ráda, že nevyšla?
Já jsem se někde dočetla, že jsem přestala pak psát proto, že jsem nemohla publikovat, což je naprostý nesmysl. My jsme nosili svoje texty Janu Grossmanovi, Jiřímu Kolářovi, Janu Zábranovi, Vladimíru Holanovi. A to byly naše autority, lidé, kteří ale sami nemohli publikovat, takže kam bychom se měli cpát my? Pak byl ale Jan Grossman krátce zaměstnaný v Československém spisovateli a vyzval mě, ať mu z těch veršů, které jsem mu nosila, sestavím sbírku. Tak jsem trochu vyděšená poslechla. Jmenovala se Propadání a měla motto Z Alenky v říši divů: „Dolů, dolů, dolů, nic jiného se nedalo dělat.“ Čekala jsem na Grossmana před knihkupectvím Československého spisovatele. Jan přišel a řekl mi: „Violo, mně se ta knížka velice líbí, ale vydáme-li ji, tak ukamenují tebe, mne a ještě rozbijou tuhle vitrínu.“ Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Rukopis sbírky se později ztratil, ale některé básně mi po letech vrátili v opisu moji přátelé, takže jsem něco z nich mohla zařadit do pozdějších knih.
* LN A proč jste tedy po Propadání nadlouho přestala psát?
To bylo poté, co jsem si přečetla texty Věry Linhartové, které mě v pravém smyslu toho slova uhranuly. Hrabal mi pak v 90. letech velmi přesně řekl, že sílu toho ochromujícího zážitku přebila teprve Pavlova smrt, po níž jsem zase psát začala.
* LNV roce 1968 jste s Pavlem Buksou emigrovali do Švýcarska. Vždycky, když čtu o emigraci, tak se tam dost přeskakují počáteční obavy a obtíže. Jak to bylo s vámi?
Když tehdy přišli Rusové, a všichni naši kamarádi mluvili o emigraci, tak jenom Pavel a já jsme říkali, že my tedy neutečeme. Otom, co se nám odehrávalo v podvědomí, je těžko něco říct. Vím ale, že jedním z rozhodujících momentů bylo, když jsme týden po okupaci zhlédli na Zbraslavi v kině dokument, v kterém jakýsi zlomyslník sestříhal záběry ze všech sjezdů Svazu mládeže od šestačtyřicátého do sedmašedesátého roku. Lámali jsme se smíchy při pohledu na stále stejné maníky, jen čím dál obtloustlejší a plešatější, kteří kanili pořád totéž. Když jsme pak ale vyšli ven, tak to na nás padlo. A tehdy jsme si řekli – tak tohle ještě jednou a na doživotí – tak to ne.
* LN Jeli jste autem?
To byla sranda, protože jsme jeli s básníkem Jiřím Pištorou jeho dauphinkou, která devět let sloužila v Africe, měla za sebou čtyři havárie, a než jsme s ní vyjeli, tak byla rozložená doslova na prvočinitele v garáži jistého automechanika amatéra. Já jsem jela o týden dřív do Vídně, protože jsem neměla tehdy ten správný pas, ale z Vídně už jsme jeli s Pavlem a s Jirkou přes Alpy. A tady – v noci bouře, příšerný liják, Jirkovi prokluzovala spojka, brzdy taky nic moc, a před námi se přes cestu převalil obrovský balvan. Třeba říct, že Jirka to všechno zvládal jako Angličan. Já jsem si mezi těmi srázy nade mnou a pode mnou vzala radši prášek na spaní, jako že nemusím u všeho být.
* LN Kam jste ale mířili?
Pavel s Jirkou byli rok před tím v Cambridgi a seznámili se tam s jednou Švédkou, která nám hned po okupaci poslala pozvání do Švédska.
* LN Ale tam jste nedojeli.
Dojeli jsme do Švýcarska. Když jsem se probudila do toho jasného rána, měla všechna auta, která jsme potkávali, československé vlaječky. V první chvíli jsem měla zato, že to snad musel utéct celý národ, až mě Pavel upozornil, ať koukám, že to jsou přece všechno švýcarské značky. Druhý šok byl, jak čisté se tam všude pásly krávy, vypadaly, jako když právě vylezly ze sprchy. Třetí náš šok, to bylo neuvěřitelně vstřícné chování úředníků cizinecké policie. Pavel pak skutečně nakrátko do Švédska odjel, a já zatím zůstala ve Švýcarsku.
* LN Jiří Pištora se pak ale vrátil.
On jel do Basileje za svou láskou, která tam byla na stáži. Majka si tam za těch pár měsíců našla řadu přátel a já jsem se pak už nikdy nesetkala s nikým, kdo by se v emigraci cítil tak šťastně a přirozeně jako ona. Jenže Jirka by býval chtěl odjet pracovat do BBC, ovšem neuměl dobře anglicky, a tak se rozhodl, že se vrátí. Byla jsem při jejich rozmluvě ten večer před odjezdem, který Majka celý proplakala. Řekla jsem tehdy Jiřímu na chodbě, že neví, co si na sebe bere, protože Majka mu nikdy neodpustí, že se vrátila kvůli němu. Pak už jsem se jen po čase dověděla, že Majka si našla novou lásku a Jiří že se zabil.
* LN Jak jste se potom stala asistentkou režie v basilejském divadle?
To byla krásná, ale velmi krátká doba. Hrála v tom roli náhoda, potkala jsem ty správné lidi, a také to, že jsem v Praze dělala asistentku režie Janu Grossmanovi při inscenaci Kafkova Procesu, protože to byl původně můj nápad. Basilejské divadlo tehdy zažívalo slavné období, byl tam i Dürrenmatt a já mu asistovala při Play Strindberg, přestože moje němčina tehdy byla víc než mizerná. Co mě ale dodnes fascinuje, byla Dürrenmattova trpělivost, s kterou byl při zkouškách ochoten naslouchat, než se vyžvejknu. Fakt ale byl, že mi pár nápadů koupil. Jenže potom nastaly v divadle finanční spory, kvůli kterým slavná éra Düggelin–Dürrenmatt skončila a s ní i moje asistentská smlouva.
* LN Vy jste se potom živila podomním prodejem. O co přesně šlo?
Byly to takové dietní hrnce, v nichž se vařilo bez tuku, v páře. Musím říct, že jsem tehdy jezdila po celém Švýcarsku a vydělávala velice slušné peníze, ale začala se ozývat moje páteř, takže jsem nakonec šla studovat a posléze učit.
* LN A opravdu jste tehdy celou dobu nic nepsala?
Někdy, když jsem se napila, tak jsem si občas zabásnila. Ty verše jsem ale hned ráno vyhazovala, aniž bych je četla. S jedinou výjimkou. A tou byla povídka Cesta středního hříchu, kterou jsem napsala, když jsem viděla, jak táhli na smrt mladého býčka. Tady jsem si nemohla pomoct. Musela jsem se tomu nějak bránit. A to nešlo jinak, než proti tomu psát.
***
Viola Fischerová (1935)
Dcera filozofa J. L. Fischera se narodila v Brně, studovala na Masarykově univerzitě slavistiku a na Univerzitě Karlově češtinu a polštinu. V 50. letech byla součástí takzvané generace šestatřicátníků, k níž patřil Václav Havel, Josef Topol či Věra Linhartová. V roce 1957 sestavila debutovou sbírku Propadání, která však nikdy nevyšla. V literární redakci Československého rozhlasu pracovala od roku 1963. V roce 1968 odešla s prvním manželem Pavlem Buksou – spisovatelem Karlem Michalem – do švýcarského exilu. Pracovala jako asistentka režie v basilejském divadle a poté studovala na tamní univerzitě germanistiku a historii. Po smrti Karla Michala odešla do Mnichova, kde žila se spisovatelem Josefem Jedličkou a spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa. Knižně debutovala až v roce 1993 sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu. Následovaly knihy Babí hodina, Jak pápěří, Odrostlá blízkost, Divoká dráha domovů, Matečná samota, Nyní a Předkonec. Vydala také knihy pro děti Co vyprávěla dlouhá chvíle a O Dorotce a psovi Ukšukovi. Nyní vydalo nakladatelství Fra nejnovější sbírku s názvem Písečné dítě.
Básnířka Viola Fischerová vydala novou knihu veršů s názvem Písečné dítě, která zachycuje „milostné přátelství dvou žen“
