Dnes o dvou doktorech a úctě po česku Je to takový nepříliš udržovaný hrob v koutku hřbitova. Žádný mramor, jen bílý kámen se jménem a daty, ani titul tam pan doktor nemá. Však si ho také příliš neužil. Nejdříve mu nacisti fakultu zavřeli, a tak ji dokončil až pár let po válce. Ještě stihl stáž v Anglii, stal se asistentem jednoho ze slavných pánů profesorů, aby ho zanedlouho jeho milovaní studenti v modrých svazáckých košilích povolali do posluchárny, kde mu sdělili, že má jako třídní nepřítel fakultu okamžitě opustit. A tak ji opustil, i se svým profesorem, se kterým se po pár letech náhodou potkal u vězeňského lékaře v Jáchymově. Někomu totiž vadil i jako obyčejný účetní na statku v jakémsi zapadákově, a tak ho, sedm měsíců ženatého a docela šťastného, protože čekali narození prvého dítěte, odvezli černým autem kamsi do Brna a pak už vše šlo jak v absurdním divadle. Svoji dceru poprvé pohladil, když jí bylo skoro deset let a on se na amnestii vrátil z kriminálu.
Když mi o tom všem vyprávěl, skládali jsme spolu bedny ve skladu. Já jako student posledního ročníku práv na prázdninové brigádě, pan doktor jako dělník. V tom jeho vyprávění nebyl kupodivu žádný hněv. Spíš jakýsi údiv velkého dítěte nad tím, že bylo možné, aby se pro názor zříkaly děti svých rodičů, manželky se ze strachu rozváděly s táty svých dětí a studenti, kteří neměli ani první státnici, posuzovali odbornost svých učitelů. O přestávkách si zapálil, z tašky vytáhl někdy Platona, jindy Kanta a četl. Nestěžoval si, nenadával, jenom tak trochu žaloval tím, že byl. Pak mi napsal k promoci, pochlubil se, že začal zase dělat to, co vystudoval, a připojil, abych se držel, nezapomněl, co jsme si spolu povídali, a že věří, že teď už vše půjde k lepšímu. Moc mu ta věštba nevyšla – psal se červenec 1968. Naposledy jsem ho potkal někdy před deseti lety. Byl to už starý pán, který špatně chodil. Přesto bylo poznat, jak je spokojený, že se dožil jiných časů. S nadšením mi zvěstoval, že se právě vrátil z Vídně z výstavy a příští měsíc se chystá do Benátek. „Mám teď s těmi příplatky za kriminál docela slušnou penzi, tak si užívám,“ pochlubil se. Pak se pousmál a dodal: „No, abych to nepřechválil, rozhodně neberu tolik jako ti, co nás do těch lágrů šoupli a tuhle krásnou zem obtočili ostnatými dráty.“
O kousek dál má hrobku rodina soudruha plukovníka. Nejprve si získal ostruhy střežením západní hranice socialistického tábora před nepřáteli a narušiteli. Pak přešel, jak hrdě a s dojetím vždy vzpomíná, ke Sboru. Tam ukázněně sloužil lidu a rodné straně, a tak povyšoval, ba i titulem doktora práv ze zvláštní vysoké školy onoho sboru se ozdobil. Poté byl prověřen a shledán způsobilým další služby (neboť nejsme jako oni). A tak dostal černou uniformu místo zelené, naučil se, byť zprvu s obtížemi, oslovovat své podřízené a lidi okolo paní a pane a ve zdraví se dočkal nejen důchodu, ale i tučného výluhového příspěvku, při jehož výpočtu se mu započítaly všechny roky té těžké a nebezpečné, většinou kancelářské, práce.
Cestou k bráně si v duchu snažím vybavit slova zákona, který u nás platí už sedmnáct let. Jak je to tam? Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, systematicky a trvale porušovali lidská práva. Byl to režim zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, a proto odpor proti němu je třeba ocenit jako spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.
***
O přestávkách si zapálil, z tašky vytáhl někdy Platona, jindy Kanta a četl. Nestěžoval si, jenom tak trochu žaloval tím, že byl.
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
