Současná finanční krize je, zjednodušeně řečeno, náhlým propuknutím nedůvěry. Nejdříve si politici mysleli, že mohou důvěru získat zpátky sami, na úkor ostatních. K prvním pokusům patřilo vedle bezhlavého poskytování záruk na vklady i ukazování prstem: ohnisko nákazy je u nich, naše základy jsou zdravé. Chvíli to trvalo, než politici pochopili, že se takhle stáhnou navzájem pod vodu všichni. A že řešení nikdo nemá v šuplíku, takže je třeba zkoušet, dokud trhy nezareagují na nějaký recept aspoň nějakým obnovením důvěry.
I summity samotné jsou hlavně demonstrací určenou k obnovení důvěry. Jenže v různých kulturách budí důvěru různé věci – britský premiér Brown doporučuje globálně koordinované rozpočtové injekce a daňové škrty, Francouze uklidní spíš vize nějaké nové „architektury“ – odtud pojem Bretton Woods II.
Nic takového ve Washingtonu nevznikne, už proto ne, že bude chybět budoucí americký prezident. Můžeme čekat drobné kroky, jako je posílení Mezinárodního měnového fondu a přizvání zemí typu Číny a Brazílie. A je to dobře, protože tomu, co se na finančních trzích stalo, zatím nikdo pořádně nerozumí. Zbrklé pokusy o regulaci trpí tím, že vidíme jen dozadu, takže zpravidla zbrojíme na minulou válku. Více regulace? Americké hypoteční ústavy Freddie Mac a Fannie Mae, v nichž se na krizi zakládalo, byly regulované víc než kterékoli jiné – jenže špatně.
Čtěte Téma na str. 3
