Jako bychom si my lidé nevyráběli dost problémů sami, minulý týden nám zamotalo hlavu i počasí. Jako by nás příroda chtěla zbavit obtíží „zbytečného“ podzimu, navázala na září rovnou lednem. Již uprostřed října se tak v novinách objevilo obvykle až zimní slovo kalamita. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ, 1989) ji vykládá jako ,nehodu, neštěstí, pohromu‘. My si dnes pod tímto slovem představíme asi jen ten třetí význam. Podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka původní latinské calamitas označovalo ,pohromu, - neštěstí, záhubu‘.
V pátečních Lidových novinách jsme si v té souvislosti mohli přečíst i obligátní zimní titulek „Sníh paralyzoval Česko“ (v zimní hitparádě je větší klišé už pouze „Sníh zaskočil silničáře“). Uvedené sloveso je odvozeno od paralýzy (,ochrnutí‘) a ta má původ v řečtině, kde sloveso paralýo znamenalo ,odnímám, oslabuji, - ochromuji‘.
V minulo týdenních souvislostech tak docela zábavně působila půlstrana s počasím, kde uvádíme mimo jiné teplotu vzduchu a vody v některých letoviscích. Nebylo by lepší ledoviscích? Vjedné z bronxoidních pražských čtvrtí můžete při bojácném večerním plížení podél zdí do slova a do písmene narazit na plechovou schránku. Vypadá jako poštovní, ale má modrou barvu a je to „schránka důvěry“. Emblémy městské části a městské policie rychle napoví, komu v tomto případě máte důvěřovat. V letáčku se dozvíte, že schránku můžete využít „k anonymnímu předání nalezených věcí, dokladů či jiných dokumentů. (Tyto schránky jsou pravidelně kontrolovány strážníky Městské policie hlavního města Prahy.)“ Pak už vám nezbývá než důvěřovat, že zmínění činitelé schránku skutečně brzy vyberou a doklady předají jejich majitelům. Hle, jak mohou úředníci chápat důvěru! SSJČ definuje důvěru jako ,ochotu věřit někomu nebo něčemu‘, Příruční slovník jazyka českého (1935–1937) uvádí hezké synonymum spoléhání.
Podle psychologa Jeronýma Klimeše důvěřujeme tomu, komu jde o naše blaho, koho pokládáme za spojence našich cílů. Jde tedy o jakési rozšíření našeho ega na další osobu. Jak připomíná slovníkové heslo ve Wikipedii, důvěra vždy obsahuje jistou míru nejistoty a rizika zklamání nebo zneužití – jinak bychom o důvěře nehovořili. Získává se poměrně obtížně, ale dá se velmi rychle ztratit nepoctivostí, lží a podobně.
V novinách se často toto slovo spojuje s vládou, v lidské rovině jde nejčastěji o vztah dvou blízkých lidí. V souvislosti s narušením důvěry se my dvojnožci dělíme na dvě skupiny. Udělá-li první skupina skutek porušující důvěru, přizná to partnerovi a důvěra je tatam. Druhá skupina skutek nepřizná a „důvěra“ tak nadále trvá. Vědci Nizozemské královské vědecké společnosti nedávno oznámili, že kdesi v papuánských pralesích se údajně skrývá ještě třetí skupina.
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK, jazykový redaktor LN
