Na cestě za „elixírem mládí“ jsou vědci zatím na samém začátku a cíl je v nedohlednu. O dva kroky blíž k němu nyní postoupily týmy Tonyho Huntera a Andrewa Dillina ze Salkova ústavu v kalifornské La Jolle, publikující v časopise Nature.
K dlouhověkosti se dostali náhodou. Mladá bioložka Andrea Carranová z Hunterovy laboratoře dostala za úkol prozkoumat úlohu bílkoviny WWP-1 u myší. Ty ale jako ostatní savci mají hned tři kopie genu, který bílkovinu WWP-1 kóduje. To práci komplikovalo, a tak Andrea Carranová raději přešla k použití červů, kteří mají gen jenom v jediné kopii.
Těmto zvířatům nejprve ve spolupráci s kolegy příslušný gen vyblokovala. Červi tak o bílkovinu WWP-1 definitivně přišli. Na první pohled jim nic nechybělo. Jen se zdáli náchylnější k nejrůznějším formám stresu.
V tu chvíli ale zkušenější kolegové „zavětřili“. Odolnost ke stresu chodí ruku v ruce s dlouhověkostí. A přesně to ověřili další jinak geneticky upravení červíčci: ti bílkoviny vyráběli více a žili o pětinu déle.
Záhy se ukázalo, že WWP-1 má pomocníka: bílkovinu UBC-18. Bez jejich součinnosti je hladovění k ničemu. Obě molekuly jsou tedy dva kroky na stopě k „elixíru mládí“.
Vědci ovšem zatím nevědí, jaká je přesně jejich funkce. Obě se společně navěšují na molekulu jiné bílkoviny (ubikvitin), která slouží mimo jiné i jako značka pro likvidaci látek ve vnitrobuněčných „drtičích odpadků“.
Ale má i jiné funkce, a tak není jisté, jestli obě bílkoviny přispívají k prodloužení života zlepšením buněčného úklidu, nebo něčím jiným.
