Zúčastnit se ve třech dnech pohřbu dvou kamarádů není nic záviděníhodného, můžete mi věřit. Ivan Dejmal, o kterém jsem tu psala minule, i Viktor Dobal, který zemřel minulý čtvrtek 7. února, měli mnoho společného. Z dnešního pohledu snad nejvíc to, že patřili k první generaci polistopadových politiků, či přesněji řečeno k lidem, kteří po listopadu nastoupili do vrcholné politiky a záhy z ní zase odešli. Či spíš byli vytěsněni. Ministra životního prostředí Dejmala pustila po volbách k vodě jeho vlastní strana, Viktor Dobal z politiky odešel v podstatě s Občanskou demokratickou aliancí, kterou v prosinci 1989 spoluzakládal. Oba si poté našli profesionální uplatnění, nepotřebovali, aby se o ně někdo „postaral“. Ani jeden z politického působení (ostatně ani potom) nezbohatl, ani se poté nepřestal angažovat ve veřejném životě. Politika pro ně nebyla výtah k moci ani cesta ke zbohatnutí a pohodlnému životu -to ostatně svrchovaně prokázali už svou opoziční činností v době komunismu. Ti dva zavdávají docela dobrou příčinu, aby občas padla otázka, proč už se v české politice takoví lidé téměř nevyskytují.
Ivan Dejmal ani Viktor Dobal nebyli lidé, jejichž hlas by si bylo možné koupit. Nechci tím říci, že jsou všichni čeští poslanci prodejní či podplacení, to jistě nejsou. A nechci tím ani říci, že v politice člověk nemůže ustupovat či uzavírat dohody - to samozřejmě dělat musí. Jenže i ústupky mají své meze, jsou přece věci, které nelze vyměnit za ústupek protistrany -a vůbec už ne za tučný finanční obnos. Politika prvních polistopadových let byla jiná než dnešní. Je to pochopitelné, byla to vzrušená doba převratu - a nejsem si jista, zda by vůbec některý z mých právě pohřbených přátel chtěl v dnešním parlamentu zasedat. Dávali v životě přednost jiným věcem, byť možná namáhavějším a určitě ne tak dobře placeným. Budu si je vždycky pamatovat jako světlé ukázky toho, jak mohl aktivní politik vypadat. Aniž bych chtěla zásadně, natožpak šmahem odsuzovat politiky dnešní, musím konstatovat, že jejich odvrácenou stranu docela dobře ilustruje evropská poslankyně Jana Bobošíková. Chvíli jsem si lámala hlavu, proč vlastně chce za komunisty kandidovat na funkci české prezidentky, až mě vyvedl z rozpaků jeden kamarád a kolega, když mi připomněl, že funkční období českých europoslanců napřesrok končí. A tady jsou zájmy komunistů a Jany Bobošíkové jasně naprosto shodné. Prezidentkou se nejspíš nestane, jistě to ani nečeká. Ale komunisté mají slušnou voličskou základnu, a postaví-li Bobošíkovou dost vysoko na svou kandidátku, má bruselské křeslo na další roky zajištěné. Komunisté na oplátku získají pohlednou ženu na billboardy, výmluvnou aktivistku, přímo profesionálku do volební kampaně - a obě strany budou spokojeny. Komunistická minulost? Oddanost paní Bobošíkové Václavu Klausovi? Proč by jim to, prosím vás, mělo vadit? Hlavně že se shodnou na tom, co jsou české národní zájmy. A že politika je pro ně cesta k prosazení vlastních, nikoli veřejných zájmů.
***
Ivan Dejmal a Viktor Dobal zavdávají docela dobrou příčinu, aby občas padla otázka, proč už se v české politice takoví lidé téměř nevyskytují
