Kluci, táta je na telefonu,“ křikla jsem do chodby, odkud vedly dveře do pokojíku našich synů. Ozvalo se dvojí hrknutí židlí a ve vteřině byli oba kluci u mě. Hned se začali dohadovat, kdo bude s tátou mluvit první, a křičeli jeden přes druhého, až Kryštof na druhé straně linky spustil: „Tak dneska jsme jeli ze základny na jih a u jedné osady, kde jsme mysleli, že už nežijou žádní lidi, protože byla vybombardovaná, jsme kontrolovali trosky a najednou se otočím a za mnou stojí paní v tmavé burce, to je ten tmavý šátek přes obličej - Kubíku, už minule jsem ti to vysvětloval - a podává mi ušmudlanou misku s tvarohem. Pak kývla hlavou a ukázala za sebe. Aha, je to z mléka oslice, pochopil jsem, protože z ruiny bývalého chléva něco zahýkalo. Polkl jsem to a udělalo se mi zle. Připomínalo to totiž pribináček a odležené tvarůžky dohromady. Ale já jsem se na ni usmál a vrátil jí tu misku nazpět, pak jsem uctivě poděkoval a šel zas k ostatním vojákům, co čekali u obrněného vozidla, tak deset metrů ode mne, a…“ Kryštofův hlas se odmlčel, spojení se přerušilo. Kluci ještě chvíli s napětím vyčkávali, jestli se táta nepokusí o nové volání, ale marně. Nakonec se zklamaní vrátili zase do pokojíku.
To měly naše děti čtyři a šest let a Kryštof byl na své teprve druhé misi během našeho manželství, tentokrát v Afghánistánu. Bezpečnostní situace v oblasti, kam je poslali tentokrát, byla naštěstí dobrá. Domů mohl volat poměrně často a oba kluci mu viseli na rtech, ať už povídal o tom, že na základně nejsou žádná okna ani osvětlení, nebo o kamarádově noze utržené nášlapnou minou při posledním výjezdu. Byla jsem sice na všechno sama, ale dalo se to zvládnout. Jsme-li všichni v pohodě, šest měsíců není věčnost, dodávala jsem si odvahy.
Jenže sotva za týden od posledního telefonátu se pohoda proměnila v peklo. Zpočátku však vypadalo naprosto nevinně. Kubík chodíval ze školky pobledlý, unavený, bez energie. Odpoledne většinou prospal, místo aby se proháněl na hřišti, jak tomu dosud bývalo. Často mu tekla krev z nosu a na nohou se mu objevily četné modřiny. Taky si stěžoval, že ho obě nožky bolí. Od prvního doktora jsme uslyšeli, že to bude tím, jak rychle vyrostl. Nedalo mi to a zašli jsme ještě za dalším. Po vyšetření krve se rozjel kolotoč k nezastavení. Zjistili leukémii. Ze dne na den se nám stala druhým domovem klinika dětské onkologie a staršímu klukovi mámu dočasně nahrazovala jeho babička. Zatímco na základně u Kryštofa byl mírový stav, u nás probíhalo zničující válečné tažení s nejistým výsledkem.
Čím více jsem pronikala do tajů Kubovy zákeřné nemoci, tím menší jsem měla chuť odříkávat všechna nová zjištění Kryštofovi do telefonu. Sám několikrát v minulosti opakoval, že musí být v psychické pohodě, jinak by mohl při jakékoli vojenské akci selhat. Nepozornost si prý nemůže dovolit. Věděla jsem, že se s každým dalším dnem vzdaluji vlastnímu muži na kilometry, protože v době, kdy byl nejvíce potřeba, nebyl s Kubíkem, se mnou, s námi se všemi.
Uběhl půlrok plný stresu, beznaděje, vysílení. Kubík nakonec zvítězil, přestože si odtrpěl opakované chemoterapie, nevolnosti i veliké bolesti. Na tak malého človíčka toho bylo až až. Sotva jsem si jej mohla dovézt zpátky domů, s kruhy pod očima a bez vlásků, vyjela jsem na další cestu, tentokrát do Prahy - přivítat vracejícího se Kryštofa.
Netrpělivě přešlapuji v příletové hale. Konečně se u východu začaly objevovat známé barvy uniforem. Bylo to jako setkání na prvním rande, kdy se s druhým člověkem teprve seznamujete. Akorát že v tomto případě to bylo napodruhé. Přes všechno vlastní vyčerpání jsem se na něj těšila, ale zároveň měla obavu, zda vůbec půjde překonat takové odcizení. Konečně jsem uviděla manželovu zrzavou kštici. Pevně mě sevřel pažemi a řekl: „Tak jsem přemýšlel, že Kubík se teď nebude moct stát vojákem, když měl takovouhle nemoc!“ Odtáhla jsem se od něj a smutně opáčila: „Kuba už přece svou válku vyhrál.“
O autorovi| příběh Doroty Kroupové napsala Irena Šťastná
