Stará ideologie je pro KSČM jen jakousi kouřovou clonou. Kapitalismu si naplno užívají
Před dvaceti lety se KSČ přejmenovala na Komunistickou stranu Čech a Moravy. Dlouhodobě třetí nejsilnější strana má tedy dvacáté výročí, i když jen formálně, protože na svou totalitní předchůdkyni výslovně navazuje, respektive hlásí se k jejímu odkazu včetně klíčové vazby na Rusko. Dvě svobodné dekády byly pro KSČM neobyčejně úspěšné: nejenže přežila a udržela si členy a sympatizanty, ale dokonale se přizpůsobila novým poměrům, funguje jako úspěšný podnik, jehož šéfové vědí, co a kdy předhodit kterým klientům. Navíc znají slabiny konkurence a nejsou nedočkaví. Partajní špičky mají dnes všechno, o čem si v době sametového převratu mohly nechat jen zdát: majetek, významné postavení i vliv. Teď už se dá s jistotou říct, že první porevoluční vládní garnitura (v čele s Václavem Havlem) české bolševiky neuvěřitelně podcenila – a ty následující (v čele s Václavem Klausem) to podcenění dotvrdily.
Krátce po listopadu existovaly všechny důvody k postavení komunistické strany mimo zákon – její majetek pak měl být en bloc zabaven a její jednání v letech 1948–1989 prohlášeno za zločinné. Bylo by to spravedlivé a mělo by to zásadní význam přinejmenším ve dvou ohledech: za prvé by se nový stát od totalitního mastodonta rázně distancoval, za druhé by se sirotci po KSČ museli přeorientovat jinam, a tudíž kultivovat (je krajně nepravděpodobné, že by automaticky přešli k nové straně s jiným názvem, spíš by se rozprchli do všech koutů). Místo toho vyhrála bezzubá shovívavost a nastala absurdní situace: podle lustračního zákona nesmějí estébáci, spolupracovníci StB a vyšší partajní funkcionáři zastávat spousty veřejných funkcí, podle dalšího zákona byl starý režim zavrženíhodný, jenže hlavní organizátorka toho všeho, tedy KSČ, zůstala prakticky bez postihu, naopak dostala novou šanci. A využila ji.
Listopadové chvilkové zakolísání Komunistům se v následujících letech (ať už intuitivně, nebo promyšleně) podařilo skloubit staré fráze s postupným pronikáním do čím dál vyšší společnosti. Miroslav Grebeníček asi ještě věří v Lenina, Stalina, Gottwalda a třídní boj, ale troufám si tvrdit, že Vojtěch Filip není o nic hlubší komunistický věřící než třeba Jiří Paroubek – pouze dobře ví, že se neobejde bez starých rudoprávních frází, že potřebuje lidi jako je Marta Semelová nebo Jiřina Švorcová, že pokud jde o interpretaci minulosti, musí „držet linii“. Právě tím zachovává KSČM početnou skupinu starců a skorostarců, kteří potřebují iluzi, že v listopadu 1989 nic neprohráli, že jejich sovětský svět dostal sice od reakce výprask, ale je to jen prohraná bitva, chvilkové zakolísání, všechno se zase jednou v dobré obrátí. Oni už u toho sice nebudou, ale co na tom záleží? Mirek Topolánek v proslulém interview s redaktory časopisu LUI charakterizoval voliče, na něhož se obrací Paroubek, jako vepřoknedlozeláka, který by každého zavřel a nakopal do prdele. Přesně takové je ovšem tvrdé jádro KSČM, stačí vzpomenout na zkušenost, kterou učinili členové sdružení Rafani, když nakrátko pokusně vstoupili do komunistické buňky v jednom pražském obvodu – setkávali se pak s bývalým milicionářem, kterému občas ujelo, že by rád tomu či onomu „třísknul hlavou o dlaždičky“.
Vedle tvrdého jádra si KSČM udržuje spoustu dalších příznivců, jimž je komunistická ideologie lhostejná a nelze je jednoduše definovat. Jednak jsou to lidé, kteří prostě inklinují k extrémním stranám: komunisté jsou protievropští, protiameričtí, nacionalističtí – proč asi zmizeli Sládkovi republikáni a proč tu není úspěšná tzv. extrémní pravice? A pak lidé, kteří vnímají KSČM jako běžnou součást politiky – její program je zaměnitelný s programem ČSSD, ale od roku 1989 nevládla („nezašpinila se“), ostatní strany ji berou vážně, tak proč ji považovat za problém? Proč mít za nepřijatelnou společnost, jejíž jeden předseda se producíruje po Klausově boku na Hradě, druhý dělá místopředsedu ve sněmovně a u níž se skoro všichni prezidentští kandidáti poníženě ucházejí o podporu?
Stará ideologie a vazby na totalitní režim posloužily nakonec představitelům KSČM jako jakási kouřová clona. Když se o nich v médiích psalo a informovalo a když se různí politici pokoušeli stranu opožděně zakázat, týkala se hlavní argumentace skoro vždycky morálních otázek, vztahujících se k minulosti: obhajoby Gottwalda a procesu s Horákovou, nedostatečné omluvy za zločiny, případu Grebeníčka staršího. Vojtěch Filip a spol. mezitím v klidu využívali všechny výhody kapitalismu a parlamentní demokracie: Filip se stal „specialistou na Asii“, zařizuje obchody ve Vietnamu, předsedá parlamentním komisím s názvy jako ČR–Kazachstán, ČR–Čína atd. Komunističtí poslanci a europoslanci spolupracují s různými velkými podniky, MF DNES nedávno popsala třeba vztahy Miloslava Ransdorfa k ČEZ a citovala Filipovu výmluvnou větu, že reálný vliv KSČM je jiný než její mediální obraz. Leccos napověděla i ochota místopředsedy strany Jiřího Dolejše „utajit“ milionový sponzorský dar – jako by strana měla s takovou praxí zkušenosti.
Čili shrnuto, dnešní KSČM představuje především dosti neprůhlednou skupinu funkcionářů, kteří ke spokojenosti nutně nepotřebují být ve vládě (to neznamená, že se budou zuby nehty bránit) a už vůbec nepotřebují snít o nějakém návratu totalitního systému. Soudě podle jejich názorů na svět jsou většinou příznivci „řízené demokracie“, tudíž budou v pohotovosti a ochotni k pomoci, až se ji tu někdo pokusí zavést.
***
Proč mít za nepřijatelnou společnost, u níž se skoro všichni prezidentští kandidáti poníženě ucházejí o podporu?
O autorovi| ADAM DRDA, novinář e-mail: adam.drda@centrum.cz
