A také žijí a vychovávají své děti v dvoujazyčných rodinách.
LN Kateřino, jste o pět a půl roku mladší než Monika. Chtěla jste se jí v dětství podobat?
KJ: Ne, ona mě docela terorizovala (smích). Ale my jsme se zas tak moc nevídaly. Monika byla o dost starší, a tak měla úplně jiné zájmy.
MD-P: Naši to brali tak, že Monika je ta velká, zodpovědná, co musí dát pozor na to, aby bylo uklizeno a navařeno, až se upracovaná maminka vrátí z práce. Máma se vždycky připotácela z manželské poradny, kde zažívala teror, protože jejich šéf byl estébák Fanta, pěkně vylíčený v Českém snáři Ludvíkem Vaculíkem. Já jsem měla vždycky pocit, že všechno musí být nachystáno a v pořádku. To Kaťulka byla odjakživa anarchista.
KJ: To je pravda. Vůbec jsme byly dost jiné.
MD-P: Káťa chodila s tátou běhat, na výlety. Vždycky přelezli plot na TJ Bohemians a běhali. Táta byl na sportu závislý, závodně vesloval a dodneška, když si nejde zaběhat, má špatnou náladu. Jednou mi řekl: ty nemehlo, půjdeš taky běhat – a málem mě na tom stadionu zabil. Nasadili s Kaťulkou tempo a já jsem po pár metrech myslela, že zemřu.
KJ: Je taky fakt, že Monika třeba vůbec nechtěla být v přírodě. Jela na venkov, ale týden neopustila chalupu. Prostě nevycházela z domu.
MD-P: Já jsem žila ve světě Emila Zoly, louskala jsem historické a psychologické romány, byla jsem v úplně v jiném prostoru a čase. Bylo mi fuk, jestli jsme zrovna u moře ve východním Německu, kde tatínek s Kaťulkou nadšeně cvičili a poskakovali, zatímco já jsem si četla nějaký román. On to ode mě bral jako vzpouru, říkával, podívej se na sebe, ty lemro, ty se dlouhýho věku nedožiješ, budeš mít přečtený všechny knížky světa, ale to tělo, to tě jednoho dne zradí.
LN Moniko, za pár dní to bude rok, co na 1. máje policista zmlátil vaši sestru, která přišla vyjádřit nesouhlas s demonstrací neonacistického Národního odporu. Jaká byla vaše první reakce, když jste se o tom dozvěděla?
MD-P: Litovala jsem, že jsem u toho nebyla, já bych ji na rozdíl od ostatních určitě bránila. Na mě to působilo dojmem, že ti okolo stojící lidé byli v šoku a nevěděli, co mají dělat. Ve Francii nebo v Irsku, kdyby policista začal mlátit ženskou, protože nemá stát na náměstí, kde mají v klidu projít fašisti, by se na něj nevhrnul jeden člověk, ale deset patnáct lidí a zmlátili by ho. Mě strašně překvapilo, že tady lidé jen stáli a koukali.
KJ: Mě tam jeden člověk bránil. Rozběhl se a nakopl ho do zadku. Byl za to obviněn z útoku na veřejného činitele.
LN Máte pocit křivdy, nebo to celé berete jako incident, který se může přihodit v kterékoli zemi?
KJ: To není incident, který by měl člověk považovat za normál, ale bohužel to není ani výjimečná situace. Znám stovky příběhů lidí, kteří mi napsali své zážitky policejní zvůle, které jsou často ještě otřesnější než to, co jsem prožila já.
LN Policista Čermák, který vás napadl, byl zbaven obvinění a může zase sloužit...
MD-P: Je jen otázka času, kdy mu zase rupne v hlavě, protože to je zřejmě člověk, který je psychicky nastavený tak, že má okamžiky, kdy se nekontroluje. Vůbec nechápu, proč má policie policejní akademii a psychology, když se takový policista může vrátit do služby.
LN Považujete ten případ za uzavřený?
KJ: To ne. S advokátem podnikáme právní kroky, podali jsme stížnost. O mě ale zas až tak nejde. Je to obecný problém. Dostupnost práva je u nás poměrně špatná. Bohužel. To je jedna z věcí, které se musí neodkladně řešit.
LN Vy jste poslankyně. Co ale mají říkat řadoví občané, kteří nemají peníze na drahé advokáty?
KJ: Já svůj problém řeším jako řadový občan. Jinak máte pravdu: je třeba dosáhnout toho, aby byla dostupnost práva nejen pro ty, co na to mají, ale pro všechny. V případě selhání policie jde o systémové pochybení. Pro mě je dnes mnohem horší než ten můj případ zjištění, že byla uzavřena kauza CzechTek. Že desítky lidí, kteří tam byli zmláceni, se nedomohli žádné satisfakce. Inspekce ministra vnitra není schopná věc solidně došetřit, nikdo nemá být potrestán. S tím se nemůžu smířit. Takto se důvěra veřejnosti v policii vybudovat nedá.
LN Jak letos oslavíte 1. máj? Chystáte se opět na demonstraci, nebo raději zůstanete doma?
KJ: Mě jedna nešťastná příhoda nemůže odradit od aktivit, které dělám celý život. Vždy jsem byla občansky angažovaná. Nevím, jestli někam půjdu na 1. máje, bude záležet na důvodu a časových možnostech. Nederu se na všechny demonstrace. Ta loňská, to byla shoda náhod. Konala se kousek od našeho bydliště. V době, kdy mě policista napadl, byli neonacisté dávno z dohledu, takže zásah byl naprosto bezdůvodný. Ten člověk smyslů zbavený vyvolal incident a já jsem se nebránila, protože jsem věděla, že jakmile bych to udělala, mohla bych být obviněna z útoku na veřejného činitele.
LN Hodně lidí vám zazlívalo, že jste na demonstraci vzala svoje děti. Navíc jejich otec tam nebyl, protože pobývá dlouhodobě v zahraničí. Nevyčítal vám, že jste se vystavila takovému nebezpečí?
KJ: Rozhodně ne, pro Christiana, který vyrůstal ve Francii a pak žil v Německu, je normální vyjádřit se k tomu, co se mu nelíbí. Chození na demonstrace je pro něj běžná věc. Moji výchovu schvaluje, a kdyby byl v Čechách, šel by s námi. Navíc opakovaně zdůrazňuji, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo. To, že mě napadne policista, jsem pochopitelně nečekala.
LN Kateřino, váš manžel Christian žije od roku 2005 na ostrově Réunion blízko Madagaskaru. Je germanista, učí na univerzitě. V Čechách jste zůstala se dvěma dětmi. Proč jste přistoupila na to, že bude dělat kariéru tak daleko od rodiny?
KJ: Protože v Praze neměl takové možnosti dělat práci, která ho baví. Na Réunionu dostal dobrou pracovní nabídku. Časem se ale do Evropy chce vrátit.
LN Obě jste si vzaly cizince. To vám Češi nebyli dost dobří?
MD-P: Pro mě byl trochu problém žít s někým z našeho prostředí. Dokud jsme byli jen kamarádi, tak byl ten vztah obvykle velmi rovnoprávný, ale jakmile začalo jít o partnerství, tak se nějak začalo rozumět samo sebou, že muž bude ten aktivní, který bude stále pracovat, psát články a o víkendech si připravovat přednášky, a já budu ta, která má sice taky nějakou profesi, ale pochopitelně se mu podřídí. Před šesti lety jsem ve Spojených státech potkala Petera, svého současného manžela, který pochází z Irska, a první věc, kterou jsme si řekli, byla, že jsme lidé, kteří rezignovali na partnerství. Takže my jsme takoví dva singles, lidé s velmi podobným názorem na život. Naštěstí Peter nepotřebuje nic vysvětlovat o emancipaci žen. On v ní vyrůstal – jeho maminka je velmi aktivní dáma a své čtyři děti vždycky vedla k tomu, že muži a ženy jsou si rovní.
KJ: Já jsem si vzala cizince náhodou, nic takového jsem neplánovala. Partnery jsem si nikdy nevybírala podle národnosti nebo státní příslušnosti. Na rozdíl od Moniky si myslím, že v Čechách se už hodně změnilo k lepšímu a znám tu spoustu mužů, kteří se k ženám chovají skvěle.
LN Čím vás soužití s cizincem obohatilo?
KJ: Kuchyní! Naučila jsem se dobře vařit. Ve Francii se dobře vaří a dobře jí.
LN Vy jste, Kateřino, vegetariánka. Proč vlastně? Je to snad nějaká zásada ve Straně zelených?
KJ: Ne, se stranou to nesouvisí, u nás ani moc vegetariánů není. Fakt ale je, že náš program na ně pamatuje. Nejsem úplná vegetariánka, protože jím ryby. Jenže nedávný průzkum, kterého jsem se zúčastnila, ukázal, že ryby mohou být kontaminované a jsou příčinou zvýšené hladiny rtuti v mém těle. Nepotěšilo mě to. Je to důkaz, že je pro jednotlivce téměř nemožné uchránit se před toxickými látkami. To je děsivé zjištění a také signál, že je s tím třeba něco dělat na politické úrovni. Christian nejí maso už dvacet let, já jsem se přidala. Už je to jedenáct let.
MD-P: Zajímavé je, že Kaťulčiny děti si u tety Moniky vždycky hrozně rády dají šunku... (smích)
LN Jsou vaši manželé benevolentnější ve výchově, tak jak to často vidíme u rodičů ze západní Evropy?
MD-P: U Petera to bývalo přesně naopak. Když jsme se poznali, měl pocit, že Emičku (dcera, nyní 19 let – pozn. aut.) strašně rozmazluju, jenže teď, když máme dvouletého Tomíka, vidí, jak je těžké vychovávat malé dítě. Třeba se domluvíme, že jakmile se ve tři hodiny ráno Tomík vzbudí a bude chtít běhat po bytě, vytahovat cédéčka a prohlížet si knížky, budeme dělat, jako že ho neslyšíme a vydržíme to. Skoro si to odpřisáhneme. Kolem třetí Tomík vstane, drží krtečka a volá na celý byt „Books! Books!“ – a samozřejmě že Peter vstane a snáší mu ty knihy. Já si nikdy neodpustím říct, no vidíš, a chudinka Emička, kdyby tohle dělala, tak by ses zlobil. A on zařve – no jo, ale jí je devatenáct!
LN Obě jste se vždycky naplno věnovaly práci. Některé mámy řeší dilema kariéra–rodina dost bolestně. Nemáte výčitky svědomí, že nejste dobré matky, když s dětmi netrávíte dost času?
MD-P: Já jsem během dvaceti let úplně změnila názor. U mé dcery jsem to brala tak, že není nutné trávit s ní čtyřiadvacet hodin denně, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě, jak se to rádo vysvětluje... Chtěla jsem za každou cenu dostudovat, přišla revoluce, nástup do diplomacie. Ale teď mám pocit, že mi nějaký čas s Emičkou jaksi chyběl, protože jsem nevěděla, že to nebude trvat nekonečně. Byla jsem strašně překvapená, když jí bylo čtrnáct a najednou se mnou už nechtěla všude chodit, chtěla mít svůj program. Jelikož už vím, jak rychle to dětství uteče, zařídila jsem se teď tak, že na prvním místě je Tomíček a teprve pak je práce. Já jsem dokonce došla tak daleko, že si jednou týdně zapisuju, kolik hodin jsem strávila mimo domov a kolik hodin jsem byla se synem. Jakmile mi vyjde, že to není padesát na padesát, upadnu do hrozného zmatku a zruším schůzky třeba na týden dopředu.
KJ: Když byly děti malé, byli jsme spolu hodně. Teď je to špatné. Jsem s nimi strašně málo. Nemůžu si dovolit hodit svoje povinnosti na ostatní. Politika je prací v týmu, a já poslanecký klub ještě k tomu vedu. Věděla jsem, do čeho jdu, a mám štěstí, že moje děti jsou tolerantní. Na některé akce chodí se mnou. Alespoň vidí, že dělám práci, která má smysl. Zelená politika je pro děti srozumitelná. Každé dítě má rádo přírodu. Chápe, proč je potřeba třídit odpadky, a baví ho to. Děti rozumí tomu, co je spravedlivé a co ne. Bavíme se o světě kolem nás a Nina se Sebastianem se mnou určité hodnoty sdílejí.
LN Jakou školu navštěvují?
KJ: Jsou ve Francouzském lyceu. Dříve tam pracoval také jejich tatínek. Chodily s ním ráno do školy, znaly dobře to prostředí. Francouzsky už umí, teď je začala zajímat němčina. Oba chtějí dělat zkoušky na německou školu. Když jim to vyjde, tak školu změní.
LN Řeší děti to, že jste mediálně známé?
KJ: Moje děti to příliš neřeší. Výhoda lycea je, že většina spolužáků jsou cizinci. Kdo je známý tady v Čechách, moc nevědí. Chodila tam dcera Petry Buzkové a nikdo pomalu ani nevěděl, že její máma je ministryně.
MD-P: Emičce strašně vadí, když se mnou chce někdo probírat politiku. Aby se „zbavila“ vlivu své maminky, odjela do francouzského Dijonu studovat – hádejte co – politické vědy. Málem omdlela, když se dozvěděla, že tam mám přijet dělat přednášku o občanské společnosti. Musela jsem jí slíbit, že žádnou přednášku dávat nebudu, že vždycky přijedu jen za ní a inkognito.
LN Moniko, vy momentálně působíte jako předsedkyně sdružení Ano pro Evropu a učíte na New York University v Praze. K čemu je sdružení ANO pro Evropu, když už od roku 2004 v Evropské unii jsme?
MD-P: Původně – v roce 2002 – jsme si s kolegy také mysleli, že to bude jen aktivita vysvětlující důvody, proč v unii být. Postupně jsme ale zjistili, že není důležité jen někde být, ale být aktivní, prosadit se. Jsme skupina, která se snaží Evropskou unii popularizovat a překládat do normálního lidského jazyka. Pořádáme přednášky, semináře, výstavy a koncerty, hodně akcí organizujeme v regionech. Navíc za dva roky bude Česká republika poprvé předsedat Evropské radě, a to je velký úkol pro celou českou společnost – nejen pro vládu a parlament, ale i pro podnikatele a neziskový sektor.
LN Ptám se také proto, že mě zajímá, jestli se nepokusíte opět vstoupit to politiky, když strany Cesta změny a Naděje neuspěly?
MD-P: Rozhodně ne v dohledné době. Teď jsem spokojená. Jsem sama strůjcem svého osudu, nejsem členem žádné politické strany, zaměstnancem žádného ministerstva zahraničí nebo Rady Evropy, kde vládl téměř vojenský režim a člověk se musel neustále něčemu přizpůsobovat. Vedu nadaci, kterou jsem založila s přáteli, učím na vysoké škole obor, který mě nesmírně baví, a vyloženě si užívám volnost pohybu a slova. K mé spokojenosti přispívá i to, že mám spokojené manželství, veselé malé dítě a že také moje velké dítě mi dělá radost. Věci, které se mi dřív zdály důležité, trochu ustoupily do pozadí.
LN Kateřino, jak se vám tohle poslouchá? Monika už o iluze v politice přišla, vy jste ještě politický greenhorn. Jak dlouho myslíte, že vám to nadšení vydrží?
KJ: Dopředu se to říct nedá, ale je potřeba odhadnout okamžik, kdy je lepší odejít. Zatím ho nevidím. Ale Monika dělala jinou politiku. Ty cesty nejsou stejné.
