Poslední události kolem Lisabonské smlouvy odhalily nejednotu české reprezentace
Šestnáctého prosince 1992 vyhlásila Česká národní rada Listinu základních práv a svobod. Od té doby se o její obsah nikdo kromě ústavních právníků moc nestaral. Nestarali se o něj ani politici Topolánkovy vlády, když v roce 2007 chystali svůj reformní batoh. A pak, o rok později, se reformní zákony ocitly před Ústavním soudem a na Listině začalo najednou záležet. Trvalo to dlouhých 16 let, ale teď konečně všichni koukali, co to v ní všechno máme.
Dopadlo to nečekaně. Ústavní soud zrušil nevyplácení nemocenské po dobu prvních tří dnů, což je opatření běžné ve většině evropských zemí, jež může sotva ohrozit něčí životní situaci. Zdravotní poplatky naopak nezrušil, přestože laikovi by se zdálo, že skloubit je s článkem 31 Listiny („Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“) lze jen se značnou dávkou slovní ekvilibristiky. Jak vidno, listiny práv lze podceňovat jen na vlastní nebezpečí. Další právní hřiště Charta základních práv Evropské unie vznikala v době, kdy jsme ještě nebyli jejími členy. Až dosud nebyla právně závazná, ale teď byla začleněna do Lisabonské smlouvy. Víme o ní pokud možno ještě míň než o naší Listině. Dostupné názory na to, jakým způsobem ovlivní právní rámec unie i jednotlivých členských států, se liší. Jedni například tvrdí, že, slovy eurokomisařky Wallstromové, „Charta bude závazná pro evropské instituce a taky pro členské země, když implementují unijní právo, a to i když se nevztahuje na všechny,“ soudce Evropského soudního dvora Vassilios Skouris na otázku, zda Charta bude mít za následek změny zákonů členských zemí, odpovídá, že „je těžké říct, co se bude dít“, kdežto další soudkyně Fidelma Mackenová rovnou prohlásila, že tvrdit, že Charta národní zákony neovlivní, je „hloupost“. Právě Evropský soudní dvůr je tím, kdo bude tato práva v poslední instanci vykládat. Podle Lisabonské smlouvy musejí být jeho soudci „proevropští“ a skutečně v minulosti projevovali vynalézavost v rozšiřování kompetencí unie a dosahu unijního práva.
Problematičnost Charty není ani tak v tom, že by byla pravicová nebo levicová, ale v tom, že vytváří další právní hřiště. Přináší nejistotu v podobě spousty nových příležitostí k žalobám tam, kde dříve neexistovaly.
Britové a Poláci zkoumali na Chartě to, co zajímá je, a když se jim nepovedlo zabránit právní závaznosti Charty, udělali to, co Britové dělávají vždycky: vymohli si výjimku. My jsme se k Britům a Polákům nepřipojili – lidovci a zelení nechtěli vypadat nedostatečně evropsky a ostatní hráči nedokázali přijít s tak přesvědčivou analýzou, aby byla u nás Charta nastolena jako téma. K ujišťování odborníků je radno přistupovat skepticky – kolik z nich umělo předpovědět verdikt Ústavního soudu v kauze Melčák? Takže nevíme, co je na Chartě pro nás nejdůležitější. Mluvit v souvislosti s ní o nebezpečí prolomení Benešových dekretů se v některých kruzích považuje za známku tzv. čecháčkovství a podobně. Jenže my si nebudeme vybírat, kdo se bude čeho domáhat jakou žalobou. Na politické úrovni vznikl díky česko-německé deklaraci dojem, že k minulosti přistupujeme jako osvícení, ohleduplní a na budoucnost orientovaní lidé. Ale tento šťastný stav věcí není závazný pro každého jednotlivce. Benešovy dekrety ve světle evropského práva byly jednou zkoumány zahraničními experty, ale to bylo ještě před vznikem Charty a zkoumání se soustředilo na naši přijatelnost pro unii, ne na naše právní jistoty.
Než přijdou žaloby Do toho přichází Václav Klaus se svými „dvěma větami“. Ty by mohly mít podobu přidání se k polsko-britskému protokolu. Ačkoli se všude píše, že Britům jde o sociální práva a Polákům o potraty, o těch v protokolu nic není; je obecný a pojišťoval by i náš problém. Jenže kdyby Klaus jen připojil k podpisu dvě věty, neznamenaly by nic. Kdyby je schválila Evropská rada, byla by to „irská kulišárna“ – záruky, které si před druhým referendem vymohli Irové, nemění na samotné smlouvě nic. Teprve kdyby se staly součástí primárního práva EU, například včleněním do přístupové smlouvy s Chorvatskem, měly by stejnou váhu jako polskobritský protokol. I jeho závaznost je podle některých odborníků nejistá.
Naše hlavní slabost je ale jinde – v nejednotě. Takřka kam se podíváme – Lisabon, radar, Rusko, Gruzie – strany, vláda a prezident nejsou schopni ani pouštět k sobě navzájem svoje myšlenky, natož postupovat společně. Aby jeden z činitelů k překvapení ostatních nyní přišel s požadavkem na něco, co si jiní vyjednávali před rokem, dvěma, na to je opravdu trochu pozdě. Tahle nejednota nám v Evropě svazuje ruce ještě dřív, než přijdou nějaké žaloby.
***
Benešovy dekrety ve světle evropského práva byly jednou zkoumány zahraničními experty, ale to bylo ještě před vznikem Charty a zkoumání se soustředilo na naši přijatelnost pro unii, ne na naše právní jistoty.
O autorovi| MARTIN WEISS, e-mail: martin.weiss@lidovky.cz komentátor LN
