Tento týden patří z mnoha důvodů k nejsmutnějším, které jsem kdy zažil. Nemyslím jen doznívání veleostudné prezidentské volby se všemi výhrůžkami poslancům a objev vydíraného estébáka mezi nimi. Ani to, že drzá nomenklaturní exsvazačka Bobošíková si vůbec dovolí pomýšlet na možnost přidřepnout na Hrad. Přitom nechci předvídat výsledek dnešního večerního zápasu Slavie s Tottenhamem. Dosti šprýmů. Od úterka jsem totiž navštívil dva pohřby úctyhodných mužů, kteří zesnuli během několika hodin před týdnem. Jako by nevyzpytatelná mrcha smrtka náhodně zalistovala seznamem a zabodla prst do písmene D.
Napřed jsme se v úterý v přeplněném holešovickém kostele svatého Antonína rozloučili s Ivanem Dejmalem. Když rakev s jeho tělem za Klimentova zvonění špalírem vynášeli z chrámu, jedna z náhodně přihlížejících seniorek na chodníku pravila kolegyni: „To asi musel bejt někdo důležitej.“ To si pište, babi, že byl.
Dnes Tomáš Halík sloužil u svatého Salvátora zádušní mši za Viktora Dobala. Jeho jméno možná není známo jako Dejmalovo, no a co. Oba patřili v rozechvěle polistopadové době k lidem, pro něž politika nikdy nebyla výtahem k moci, prebendám a dozorčím radám jako později a nyní všelijakým vyžírkům, hochštaplerům, šejdířům a cynikům, ale chápali ji coby službu občanům. Však také brzy z ministerských či poslaneckých míst ustoupili číhajícím dravcům.
S Viktorem mi bylo souzeno skamarádit se kuriózní náhodou. V bývalém Denním Telegrafu s ním vyšel rozhovor a roztržitý redaktor k tomu omylem zařadil mé fotografie. Třebaže každý střízlivý a soudný člověk s počtem dioptrií menším než deset viděl, že jsme si podobni akorát tím, že máme brejle a fousy, nastal zmatek. Byl jsem zvyklý, že si mě někdo občas plete s Josefem Klímou, s Hutkou, dokonce i se sexuologem Petrem Weissem (leč kupodivu ne s Tomem Cruisem). Zčistajasna ale docházelo k situacím z nějaké anglické crazy komedie, kdy na překvapeného Viktora pokřikovali zpěváci pop-music a mě zastavovali u tramvaje voliči a toužili probrat změny v zákonech. Nezbylo nám tedy s Viktorem nic jiného, než u sklenky ohnivé vody jako Vinnetou a Old Shatterhand vzájemně se prohlásiti za pokrevní dvojčata.
Získal jsem tím fiktivního bezva bráchu. V době, kdy jistý Čunek leda sledoval bezpečnost práce ve vsetínské Zbrojovce, poslanec ODA Dobal se staral o národnostní menšiny, bojoval za restituce církevního a židovského majetku, zamýšlel se nad Benešovými dekrety. Skromností, odvahou, s níž před listopadem zakládal HOS, vzděláním v teologii, politologii a sociologii, nemával jak s fanglí. Proto se do „high“ politiky nehodil. Radši překládal, trmácel se na univerzitu do Karviné a dělal průzkumy mezi Romy.
Byl jsem za ním naposledy před pár dny. Spal, pak se probudil, sedl si do křesla, něco mi chtěl ještě honem povědět. Když mu jeho báječná žena a matka šesti dětí Ilona trpělivě vložila do úst cigaretu, po tomto činu, hodném Piety, dopil jsem kafe, zbaběle utekl a brečel na chodbě. Sbohem, Viktore, mé skvělé dvojče.
Docházelo k situacím, kdy na překvapeného Viktora pokřikovali zpěváci pop-music a mě zastavovali u tramvaje voliči a toužili probrat změny v zákonech
