O MODERNÍ MORÁLCE FILOZOFICKÁ LEKCE
Ač je každý, ať zvíře, člověk či stát, přesvědčen o vlastní skvělosti, neodolatelnosti, roztomilosti a hodnotě, vždy se objeví časem nepřátelé, kteří v mírnějším případě toto mínění nesdílejí, v případě horším dotyčnému přímo upírají plnoprávnou existenci, či mu dokonce usilují o život. Když k tomu dojde, existují dva diametrálně odlišné způsoby, jak postupovat. První bychom mohli nazvat starozákonním: platí zde zásada oko za oko, zub za zub. Metoda je zcela nepochybně účinná, od vzdorování šikaně ve škole až po mezinárodní politiku. Serióznost a dobrota zde spočívá v tom, že počkáme na vyražení a neučiníme tak jako první, „preventivně“. To je nesmírně důležité - spočítejme jen, v kolika válkách vedených v posledních sto letech zvítězila strana, která „si začala“. Je jistě možno protistranu jemným popichováním dostat do bodu, kde ukáže svou hyení tvář, ale je na ní, aby to prokoukla a zachovala nervy v klidu.
„To vejce mne nestydatě provokovalo,“ říká Čapkova kuna v Bajkách a podpovídkách, poučena zběsilostmi třicátých let. Metody se používá ve velkém i malém, v globální politice i v rodinách. Jeden rodinný poradce mne nedávno poučil, proč bývá muž nevěrný: protože je brutální, omezený sobec. Jeho žena bývá nevěrná z téhož důvodu: protože její muž je brutální, omezený sobec... Nenechat se vyprovokovat je už vlastně přechodem ke strategii opačné, mohli bychom říci novozákonní: kdo se s námi handrkuje o suknici, dostane jako prémii i plášť.
Z hlediska postupu předchozího se tento jeví jako pošetilost holá, jako dobrovolná sebevražda či cesta do otroctví. To je však do určité míry optický klam. V praxi se ukazuje, že při vhodném použití se jedná o zbraň mnohem strašnější, nežli je odveta za agresi, ovšem musí se to umět a k celé věci je potřebný zcela zvláštní typ odhodlání, který opravdovsky nelpí na statcích ani hrdlech. Ti, kdo přesvědčivě ukážou své nelpění a vnitřní usebranost, mají často vyhráno už předem.
Také je dobře, když má protivník alespoň nějaké elementární vnitřní zábrany: protivníkem přímo ideálním je starý a zavedený právní stát. Prvokřesťané takto úspěšně rozložili římské impérium, Mahátma Gándhí britské panství v Indii. Vždy se jednalo o státy poměrně „slušné“, na což se v případě římského impéria zapomíná: nebyla to běsná a nevypočitatelná diktatura stalinského typu, ale těžkopádný a v intencích doby brutální právní systém, který prvokřesťany pronásledoval podobně jako ten dnešní konzumenty a distribuenty psychadelik - také se mu přímo neprotivili či jej neohrožovali, jen hlodali na jeho už nepevném ideovém kořeni a „nezařadili se“. I bezradnost komunistického režimu vůči plnému Václavskému náměstí máme dosud v živé paměti.
Méně znám už je prvek nenásilného odporu za Chomejního íránské revoluce v roce 1979: šáhovi vojáci nervově nevydrželi odhodlání demonstrantů, kteří mávali zkrvavenými košilemi svých zastřelených kolegů jako prapory a volali: „Bratře vojáku, proč střílíš na svého bratra?“ Dosti podobně postupovala několikrát ve svých dějinách i Čína proti různým vlnám středoasijských stepních uchvatitelů, Kitanů, Džurčenů, Mongolů a Mandžuů, jimž po většinou nevelkém odporu začala sloužit a jež rozpustila a asimilovala důkladněji než po vítězné válce. Když někdo neklade odpor, ač „by měl“, je to vždycky podezřelé a skrývá se za tím nějaký obmysl: pokud v Indii některý chycený slon dobrovolně hned poslouchá a není třeba jej brutálně „krotit“, je ihned hluboko pod cenou prodán, neboť se tuší, že se nějakým způsobem pomstí či alespoň nebude použitelný jako ten, který byl podle všech pravidel „zlomen“ - u vojenských nováčků je to ostatně podobné.
Že zcela protichůdné strategie v boji proti nepřátelům vedou k téměř totožnému výsledku, není zase tak překvapivé a toto pravidlo ve světě platí na nejrůznějších rovinách: třeba rozeznat omrzlinu od spáleniny bývá pro laika mnohdy tvrdý oříšek. Kontroverzní, leč myšlenkově zajímavý německý psycholog a bývalý klerik Eugen Drewermann navrhoval za dob pozdní studené války zničit Sovětský svaz tím, že se k němu Západ dobrovolně přidá a s předstíranou vervou začne budovat komunismus a zakládat brigády socialistické práce a kolchozy i na pláních Arizony. Ač jsem vcelku rád, že na tento experiment nedošlo (nikdo netušil, že zánik komunismu bude tak snadný a pokojný), přece by mne zajímalo, jak by celá událost s brežněvovským impériem otřásla - možná by to byl skutečně jeho konec. Byla by k tomu ale třeba zcela neobyčejná kuráž. Ta je ostatně zapotřebí k oběma postupům, které se nedají neomezeně kombinovat.
Vůbec nejhorší je touha po samostatnosti, svobodě a autonomii, ale bez odvahy cokoli podstatnějšího obětovat či jen podniknout - pak se vždy najde někdo, kdo nás jí bezbolestně zbaví a zastraší nás jako paní učitelka malé děti ve své třídě. Gándhí darmo neříkal, že nedostatek odvahy je mnohem horší než všechna brutalita.
***
Jeden rodinný poradce mne nedávno poučil, proč bývá muž nevěrný: protože je brutální, omezený sobec. Jeho žena bývá nevěrná z téhož důvodu: protože její muž je brutální, omezený sobec...
O autorovi| Stanislav Komárek biolog a filozof
