Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v rodině ševce v Boskovicích. Původně chtěl být učitelem a studoval na filozofické fakultě v Brně češtinu a latinu. Do jeho života však osudově zasáhlo uzavření vysokých škol v listopadu 1939, které jeho plány náhle ukončilo. Náhodně ušel deportaci do Německa a vstoupil do jezuitského řádu. Začal studovat na řádovém Filosofickém institutu v Benešově, kde v roce 1942 zažil přepadení a násilné vysídlení koleje, kterou si německá vojenská správa zabrala pro své účely. „Nočním vlakem jsme se pak trmáceli na Velehrad… tam nás rychle uložili do staré nepoužívané kaple, kde jsme se všichni nachladili.“
Pobyt na Velehradě ho však nasměroval k zájmu o tradice spojené s křesťanským Východem, který pro něj byl typický po celý zbývající život. Velehrad jako moravské poutní místo, obnovené v moderní době činností jezuitského řádu, byl totiž považován již od začátku 20. století za centrum dialogu mezi západním a východním křesťanstvím – tzv. unionistických snah (na Velehradě bude kardinál Špidlík také pohřben). Přes obtíže války pokračoval ve studiích, která však dokončil až po jejím skončení v nizozemském Maastrichtu. Zde byl také v roce 1949 vysvěcen na kněze.
Do Československa se kvůli komunistickému převratu nevrátil a většinu svého života strávil v Římě, kde se v roce 1951 stal na sedmatřicet let spirituálem české papežské koleje Nepomucenum. Zde se vzdělávali čeští i slovenští bohoslovci, kterým se podařilo uprchnout přes železnou oponu. Vedle toho studoval na Papežském Východním institutu.
Intelektuál s vtipem a nadhledem Špidlík poté působil na prestižních univerzitách a podle vzpomínek jeho přátel a kolegů nebyly jeho přednášky suchopárným výkladem, ale vždy měly jiskru a našlo se v nich místo pro vtip. S nadsázkou dokázal glosovat i českou povahu a národní stereotypy. O Švejkovi například prohlašoval, že byl anonymním křesťanem, který sice věděl, že není nic důležitějšího než život, ale bál se uvěřit v život věčný. Díky schopnosti vysvětlovat složité pravdy pochopitelně ho využíval i Vatikánský rozhlas, kde měl až do svých posledních dnů pravidelné promluvy. Působil sice v zahraničí, ale snažil se podporovat pronásledovanou církev doma. Jeho knihy se sem tajně pašovaly a patřily k nejvyhledávanějším titulům našeho exilu.
Svou činností samozřejmě dráždil komunistický režim, který poznamenal i život jeho nejbližších. Jeho synovec Pavel Švanda zahynul v roce 1981 po návštěvě strýce za záhadných okolností na dně Macochy a v jeho smrti měla nejspíš prsty StB.
Špidlík si získal obrovský věhlas jako znalec teologie východních křesťanů. Západní prostředí seznámil s předními osobnostmi ruského náboženského myšlení 19. a 20. století – Solovjevem, Dostojevským, Berďajevem či Florenským. Své dlouholeté poznatky shrnul především do knihy Ruská idea, jedné z pěti desítek publikací, přeložených do řady jazyků. Ve svém díle ukazoval, že na rozdíl od západního křesťanství, které chce rozumově zdůvodnit Boží existenci, východní zkušenost spíše charakterizuje „spiritualita srdce“.
Byl zároveň hluboce přesvědčen o tom, že symbióza obou způsobů uvažování může být plodným základem nové Evropy. Potvrzoval tak jednu z idejí pontifikátu předchozího papeže, že starý kontinent musí opět dýchat oběma stranami plic. Zařadil se i mezi české osobnosti činné v Římě, které se výrazně podílely na utváření teologických i filozofických diskurzů v italském církevním prostředí, jež se odrážely i do celoevropského vývoje katolického myšlení druhé poloviny 20. století.
Ve svých textech zdůrazňoval i nutnost ekumenického porozumění v tom, že je mezi různými církvemi potřeba hledat určitou kompatibilitu, nikoli jen připomínat dávné křivdy a nepřátelství. Někdy se ho ptali, vzhledem k napjatým vztahům mezi katolictvím a ortodoxií, jak ho vlastně přijímají pravoslavní. Na to Špidlík jednoduše odpovídal: „Nejdu navštívit ani pravoslavné, ani katolíky, nýbrž přátele. A ti mě přijímají dobře, s ostatními nemám co diskutovat.“ Přítel Jana Pavla II.
Samostatná kapitola je jeho přátelství s papežem Janem Pavlem II. V roce 1995 byl dokonce pověřen vedením duchovních cvičení pro papeže a římskou kurii. Když se ho poté ptali, zda bylo těžké kázat Kristovu náměstkovi, odbyl je poznámkou, že pro kazatele je to naopak velmi lehké – může si být jist, že posluchač neztratí víru. Tato duchovní cvičení pak přispěla ke vzniku první slovanské kaple ve Vatikánu. Jednalo se o papežovu soukromou modlitebnu a na její výzdobě se vedle slovinského výtvarníka a kněze Marka Rupnika výrazně podílel i sochař Otmar Oliva. Návrh umělecké koncepce kaple se však zrodil ve Špidlíkově hlavě.
Jeho podíl na estetickém ztvárnění spirituálních vizí nebyl nikterak náhodný. Špidlík totiž ve svých pracích často reflektoval otázky související s propojením kultury a duchovního života. Inicioval proto vznik Centra Aletti, působícího v Římě s pobočkou v Olomouci, které se věnuje výzkumu problematiky vztahu víry a kultury Východu i Západu. O respektu, kterému se těšil, svědčilo i jmenování kardinálem v říjnu 2003.
Velké Špidlíkovo renomé dokládá i fakt, že před zasedáním konkláve před pěti lety, které zvolilo současného papeže, pronesl před shromážděnými kardinály úvodní slovo. Tomáš Špidlík uměl srozumitelně přiblížit duchovní svět současnému člověku a lze ho právem zařadit mezi ty duchovní osobnosti, formující církevní identitu na přelomu tisíciletí. Vzhledem k tomu, že vychoval řadu žáků, jeho odkaz může pokračovat i nadále.
***
Když se ho ptali, zda bylo těžké kázat papeži, odbyl je poznámkou, že pro kazatele je to naopak velmi lehké – může si být jist, že posluchač neztratí víru
O autorovi| JAROSLAV ŠEBEK, historik
