Zatímco pro Viktora Dyka představoval T. G. Masaryk celoživotní problém, Masaryk Dyka vnímal jen jako vynechatelnou poznámku pod čarou.
Viktor Dyk (1877-1931) patří mezi polomrtvé klasiky. Výbor z jeho díla vyšel před šesti lety ve dvou svazích České knižnice, ale kdo ho opravdu čte? Snad středoškoláci v rámci povinné četby. V obecném povědomí z celého obsáhlého Dykova díla zůstala báseň Země mluví, a to ještě hlavně kvůli tomu, že ji dezinterpretovanou používala komunistická propaganda.
T. G. Masaryk (1850-1937) měl v dějinách větší štěstí než Dyk - stal se symbolem. Cena za to však nebyla malá. Masarykovo komplikované myšlení přežívá v pár floskulích a jeho spisy dnes pravděpodobně nemají o mnoho více čtenářů než spisy Dykovy. Oživit mrtvého klasika a rozhýbat z bronzu ulitého tatíčka se pokusil historik Josef Tomeš ve studii, která poprvé zevrubně analyzuje politický a osobní spor obou velikánů. Nešlo o krátkou polemiku, ale o diskusi trvající s různou intenzitou po tři desetiletí. Hlavním bodem sváru se stal odlišný pohled na český národní program.
Spor o češství Podle Josefa Tomeše bylo Masarykovo češství „pevně provázáno s duchovně fundovanými humanitními hodnotami, se sociálním reformismem, s kulturním internacionalismem, s otevřeností vůči Evropě i světu“. Dykovo češství naopak charakterizuje jako „obranné a bojovné, více opřené o domácí tradice“, které neustále reflektovalo „obavy z ohrožení, především ze strany Němců“.
Příčiny těchto protichůdných postojů autor spatřuje v odlišné osobní zkušenosti a generační příslušnosti a také místu původu: zatímco Masaryk pocházel z moravsko-slovenskorakouského pomezí, kde se různé etnicity spíše prolínaly, Dyk pocházel z česko-německé národnostní hranice u Mělníka, na níž probíhaly vyhrocené národnostní střety. Spory Masaryka s Dykem, které byly zahájeny na počátku 20. století básníkovými literárními karikaturami profesora filozofie, nebyly vedeny po celá tři desetiletí se stejnou intenzitou. Vpředvečer první světové války, kdy Masaryk radikalizoval svou politiku, se dokonce oba muži sblížili na programu protirakouského odboje.
Viktor Dyk byl jedním z těch, kteří měli odejít za Masarykem do exilu, ale nakonec se jim to nepodařilo. Místo toho se zapojil do domácího odboje, za což byl v listopadu 1916 zatčen. Ve vězení byl držen půl roku, ale ve srovnání s tím, co známe z pozdějších dob, šlo o fešácký kriminál. Dyk psal v cele básně (včetně již zmíněné Země mluví), redigoval časopis Lumír, vedl korespondenci, a dokonce podepsal Manifest českých spisovatelů.
Spory s Masarykem se obnovily až na počátku 20. let, kdy se Dyk stal jedním z mluvčích pravicové národní demokracie, která byla v opozici k tehdejšímu hlavnímu mocenskému centru - Hradu. Jablkem sváru se opět stal především poměr k Němcům, v němž Dyk zaujímal mnohem nacionalističtější postoje než jeho prezidentský odpůrce. K určitému uklidnění ve vztazích obou mužů došlo až v posledních měsících Dykova života, a to nikoli veřejně, ale v soukromé korespondenci, kterou vyvolala Dykova polemická brožura Ad usum pana presidenta republiky (1929).
Tomešova knížka mimoděk trochu demytologizuje české intelektuální prostředí první třetiny 20. století. Dnes žijeme v předsudku, že před sto lety byli všichni mnohem slušnější než dnes a v novinách a časopisech se vedly jen věcné džentlmenské polemiky. Opak je pravdou. Tak třeba polemika Masaryka s Dykovými románem Konec Hackenschmídův, resp. s literární postavou, v niž byl karikován, začíná těmito vážně míněnými slovy: „(román) jsem nečetl a číst nebudu. Co jsem z Dyka poznal, neláká mne, nevěřím, že by dovedl napsat román z našeho života.“
Přestože Masaryk knihu nečetl, věnoval jí obsáhlou polemiku na několik pokračování, v níž soudí, že dílo je „nepůvodní“, „nečeské“ a „neumělecké“. Ve dvacátých letech zase prezident psal proti Dykovi anonymní polemiky, v nichž o sobě hovořil ve třetí osobě, a servítky si rozhodně nebral. Dnes věc nemyslitelná.
Přestože Masarykovy postoje k problémům, které byly jádrem sporu obou mužů, budou většině dnešních Čechů asi bližší, v Tomešově podání je Viktor Dyk výrazně lidštější než jeho odpůrce. Z Masarykových slov často čiší přezíravost, bezskrupulóznost a jakási zvláštní odtažitost. Zatímco pro Dyka byl Masaryk celoživotní problém, pro Masaryka byl Dyk vynechatelnou poznámkou pod čarou. Touto asymetrií je poznamenán celý jejich spor, který Josef Tomeš čtivě nastínil a zasadil do kontextu doby.
***
Josef Tomeš: Viktor Dyk a T. G. Masaryk - Dvojí reflexe češství
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, 203 strany.
Viktor Dyk byl jedním z těch, kteří měli odejít za Masarykem do exilu, ale nakonec se jim to nepodařilo. Místo toho se zapojil do domácího odboje, za což byl v listopadu 1916 zatčen.
