To odpoledne jsem se octla v jiné dimenzi. Zatímco večer dávala televize tragikomickou grotesku o tom, jak zešedivělý Jiří Suchý klepe na dveře sebevědomého pražského radního Milana Richtra, představuje se mu a dožaduje se slíbené dotace pro Semafor, teď sedím v patiu hotelu Crowne Plazza poblíž Pražského hradu, kam zajet jinak než mercedesem bylo by dosti podezřelé. Všechen ten poklidný tichý luxus si užívá před Eurem naše fotbalová reprezentace, která po aféře se slečnami zanevřela na dříve tak oblíbený hotel Praha. Masér Eduard Poustka (50) nás zavede i do svého pokoje, kde si zřídil provizorní masérnu: má tu lehátko pokryté bělostným prostěradlem, několik relaxačních přístrojů s trčícími dráty, krabici skleněných baněk jako ze středověku – a taky kazetu s Panem Včelkou. „Pouštím klukům pohádky,“ říká dlouholetý sparťan, kterého ale ze Sparty předloni vyhodili, takže teď hněte svaly klukům v Teplicích. Když mu zazvoní mobil s hlasem jako pytlík smíchu, omluví se: „Ty voe, manželka, pardon. To musím vzít.“ Do oken mi zatím zní něžná strahovská zvonkohra, a když pak pan masér vidí, jak se kochám výhledem, prohodí: „První dny tu fotografové viseli kolem na topolech, až se s jedním urvala větev a hodil záda. A víte, co mu řekla ochranka, když chtěl doktora? Zavolej si, ty vole, koho chceš.“
* Co by člověka, který nikdy nebyl v kabině fotbalové reprezentace, nejvíc překvapilo, kdyby se tam octl?
Záleží na tom, po jakém zápase by to bylo. Po prohraném by ho asi nejvíc překvapilo to naprosté ticho v kabině. No a po vyhraném naopak strašná euforie, jak všichni skáčou, objímají se a řvou. To miluju úplně nejvíc. Já mám na starosti bojový pokřiky. Jenže právě ta hrana, na které se pohybujeme, je vlastně na fotbalu hrozná: buďto jste úplně dole, nebo úplně nahoře. Nic mezi tím.
* Jaké bojové pokřiky?
No když vyhrajem zápas, prostě si s klukama chceme zakřičet. Já řvu hodně takový to klasický cigi caga cigi caga... Ale vždycky si do toho ještě něco přidám, přibarvím to podle toho, jak se zápas vyvíjel.
* A máte recept na ticho po prohře?
To ticho prožívám taky. Já neumím prohrávat, špatně to snáším. Proto jsem taky sparťan! (rozvášňuje se) Je dobrý kluky chvíli nechat, ať se v tom maličko popatlaj, ať si zapřemýšlej, proč prohráli. Nemělo by to ale zase být moc dlouho. Druhý nebo třetí den už to chce odmáznout.
* Má masér v popisu práce být stále dobře naladěný? Přenáší se vaše nálada na hráče?
To je u maséra to nejpodstatnější. Masér je prostě taková duše mančaftu. Dobrou náladu musí mít pořád, protože kluci jsou z náročných tréninků a zápasů unavení. A od vás potřebují nejen fyzično, teda abyste jim odstranil fyzickou únavu, ale i to duševno. Takže musíte být i bavič. A já jsem rozenej kašpar.
* Mám věřit, že nikdy nemáte depku? Já dělám maséra třicet let. A lidi, co mě znají, tvrdí: „Ten kluk neměl v životě špatnou náladu.“ Když ji mám, zavřu se totiž na hodinku někam sám, aby mě nikdo neviděl. A poslouchám vážnou muziku. Nějak se proberu a zase vesele dál.
* Máte nějakého zvlášť oblíbeného skladatele?
Řeknu vám upřímně, že moc neznám třeba interprety a takhle, mám rád ale Bocelliho a Pavarottiho, ti mě z toho dostanou. Poslechnu si i Nedvědy, který se mi strašně líbí. To je muzika pro uklidnění mojí dušičky. Ale když jsem s klukama, s Pavarottim bych neuspěl, tak si pouštím černošskou muziku.
* Masér musí být trochu psycholog, fungovat i jako zpovědník. Na masérském stole se leckdy asi řekne i to, co by se neřeklo doma manželce. O čem se s hráči nejčastěji bavíte?
Úplně o všem. Když kluky něco trápí, tak si povídaj o tom svým trápeníčku. A co se týká reprezentace, hrají vlastně všichni venku, takže když se sejdeme, hrozně rádi mluví o českým fotbalu.
* Povídáte si taky o fanynkách? Po kom z nároďáku nejvíc šílí?
Samozřejmě. Ale nejhorší, co jsem kdy zažil, to bylo v Itálii kolem Pavla Nedvěda. On je můj velký kamarád, občas za ním do Itálie jezdím. A ten chudák nemůže vyjít na ulici. Je neskutečný, co tam fanynky dělají. Každá si na něj chce šáhnout, každá se s ním chce vyfotit. Jednou jsme chtěli zajít na kafe a já koukám, jak se Pavel omotává šálou, na hlavu čepici, na to ještě kapucu, velký brejle. Já povídám: „Co blbneš? Copak tady je nějaká zima?“ – „To uvidíš za chvíli sám.“ Vyšli jsme ven, a taky jo. Oni ho poznaj i zamaskovanýho. Sedli jsme si do kavárny, někdo kouk do okna, a už to bylo: „Grande Paolo!!!“ A hned máte padesát lidí v kavárně! Všichni Paolo, Paolo! a ošahávaj si ho, jako jestli se jim to nezdá. On má vlastně strašný život. Jen doma má klid, tam se k němu opravdu nedostanou.
* Je pravda, že si s Grande Paolem denně voláte?
Ano.
* Co si tak dva chlapi můžou denně vyprávět?
To je právě to zajímavý. Pavel už je vlastně nějakých dvanáct let venku amně se na něm líbí, že se neustále zajímá, co se tady děje. Takže si většinou povídáme o českým fotbale. A já mu taky říkám vtipy, protože tam mu český vtip nikdo neřekne.
* Dneska už jste mu taky volal?
Dneska už jsme si volali asi čtyřikrát, zrovna dnes jsem mu ale žádný vtip nevyprávěl. Jeden docela dobrej řeknu vám, chcete? Babička bydlí už šedesát let poblíž sparťanskýho hřiště na Letné. Přijdou za ní novináři a ptají se: „Nevadí vám, když tu bydlíte už tak dlouho, že vám tu ti fanoušci pořád řvou?“ A babička povídá rezolutně: „Ne ne nenene, nenenene nene!“ To se vám teda ale bude dost blbě psát, co?
* To čtenáři pochopí, já bych je nepodceňovala. Půjčil vám Méďa už své ferrari?
Nabízel mi, abych se projel. Ale já se toho bál, ani jsem do toho nevlez.
* Mimochodem, jaké vy máte auto?
Já mám Toyotu Avensis, tamhle.
* Řekl byste, že Nedvědův konec v reprezentaci je jen fyzická, nebo i psychická záležitost? Uměl by se vůbec ještě dnes namotivovat?
Já jsem přesvědčený, že on by byl zase ta vůdčí osobnost, kdyby tady byl. Ale je to pro něj strašně vyčerpávající, on dává fotbalu komplet celý svoje srdíčko a celý svoje já. Je obrovský profík. Ale já ho nevychvaluju, že je to můj kamarád. Prostě vidím, co všechno je za tím, co dokáže pro fotbal obětovat. To si nikdo neumí představit, co on má za život. Každý ráno vstane, déšť nedéšť, a jde a dře na sobě, cvičí, posiluje, běhá. A když mu říkám, že je blázen a proč to v těchhle letech dělá, odpoví mi: „Já to musím, Edo, dělat.“ My třeba jedeme na dovolenou, tři dni si popíjíme vínko – a čtvrtý den už zase ráno dře někde v písku u moře. Ten kluk, to je pětatřicet let dřiny. Každý vidí jenom ty velké peníze, ale já bych to nikomu nepřál ani na den. Mě už udivuje jen to, že se dokáže denně přemluvit, že má tak obrovskou vůli. On má doma pokoj pro hosty, kde spávám. Tak takhle jednou spím, a najednou za svítání ťuky ťuky ťuk. Podívám se jedním okem, nade mnou Pavel a šeptá: „Já jdu běhat.“ Proč mi to hlásí, ne? Ale ukázalo se, že venku pršelo a v tom pokoji pro hosty měl běhátko. Tak ho sundal, já se válel v posteli, a on dřel. Normální zvíře!
* Nedvěd to dotáhl tak daleko, protože vždy pracoval víc než ostatní. Řekl byste, že je teď v Česku nějaký mladý fotbalista, který je takhle pracovitý?
Spousta fotbalistů by se mu ráda vyrovnala. Ale já jsem přesvědčený, že tu vůli, jako má on, nebude mít nikdo. Já ty kluky znám dobře a takovej buldok mezi nimi není. Mě jen hrozně mrzí, když slyším lidi říkat, že je Pavel nafoukanej. Stačí se podívat na internet. Nebo mě třeba jednou zastavili policajti. A jak jsem vyndaval papíry, všimli si, že tam mám Pavlovy fotky, rozdávám je někdy dětem. A policajti: „Jé, vy máte fotky Nedvěda? A je furt takovej nafoukanej?“ Já povídám: „Jak jste na to přišli? Vy čtete jenom Blesky?“ Začnete jim to vysvětlovat, ale pak si uvědomíte, že to stejně nemá cenu.
* Co vlastně bývá největší zdravotní problém fotbalistů?
Kolena. A bohužel v současný době je takovej blbej trend, že se jim trhají křížové vazy, což je hrozné. Je to asi tím, že musí odmalička snášet tak velkou zátěž a jejich organismus to zkrátka nevydrží. Každý zápas je vysilující, když mu fotbalista dá srdíčko, opravdu se vyždíme, jak říkáme. Když si hokejisti zahrajou fotbálek, říkají pak: „Jak to můžete vydržet?“ To víte, oni jsou zvyklí se vozit na bruslích tam a zpátky, tam a zpátky a pak honem odpočinout. Kdežto naši kluci běhají 90 minut. Křížové vazy, menisky, kyčle, kotníky dostávají u fotbalisty nejvíc zabrat. Však se na ně podívejte, když skončí s fotbalem – všichni kulhají a mají problémy. Ale víte co? Ono je to baví. A za všechno se platí.
* Tomáš Rosický, ačkoli je mu 27, a měl by tedy být na vrcholu, je pořád zraněný. Fyzicky působí velmi křehce. Je limitován svým tělem?
Je to tak. On má smůlu, že je zkrácenější, má prostě trochu kratší šlachy. Normální sportovec se krásně ohne do předklonu, ale Tomáš už má problém. Což znamená, že každý trošku protaženější krok, každý trošku nepřirozenější pohyb mu může ublížit. To je jeho velká smůla.
* Thajští boxeři prý mívají znecitlivělá nervová zakončení na holeních, jak je mají omlácené. I fotbalisté musí leccos vydržet. Řekl byste, že mají práh bolesti jinde než ostatní lidé?
Ono to je individuální. Někteří hráči snesou velkou bolest, a u některých stačí malinko, a už kňouraj.
* Kdo třeba?
Řeknu vám to takhle: Takový ty blonďáčci a zrzavý kluci jsou zpravidla daleko bolestínštější než ty černý kluci. To je fakt zvláštní. Ale není to tak, že už by měli něco znecitlivělýho. Každý nakopnutí je bolestivý. Jenže někdo se s tím vyrovná rychle, a někdo si prostě zapláče. Naprostej borec je třeba Tomáš Sivok. Ten odehrál s utrženým křížovým vazem skoro celý zápas. Až na konci se od doktorů dozvěděl, že to má utržený. Nebo si rozbije hlavu, on jde do všeho hlavou, nebojí se ničeho. Je to tvrďák. Je to sparťan, no! (říká vzrušeným hlasem)
* Nejčastější lékařský zákrok při zápase bývají obstřiky, které potlačí bolest. Není to ale nebezpečné?
Ani ne, i když pochopitelně záleží na tom, co člověku je. Když je ale jen mírně nakopnutej, je to spíš psychologická záležitost. Cítí, jak se mu to zchladí, a rychleji se s tím vyrovná. Mám k tomu jeden docela dobrej zážitek: Když jsem ještě působil na Xaverově, vyběh jsem jednou takhle k nakopnutýmu hráči, jenže jsem bohužel nechal kelen, ten obstřik se jmenuje kelen, na lavici, což jsem zjistil až v půli hřiště. Vyřešil jsem to tak, že jsem se k tomu klukovi otočil zády, aby mě neviděl, a syčel jsem csssss, jako že stříkám ten kelen. A on: „Dobrýdobrýdobrýdobrý...“ Já povídám: „Nebolí to?“ – „Už ne, dobrý.“ Doktor, co byl vedle mě, se válel smíchy.
* Je pravda, že když vám hráč leží na stole, umíte podle jeho nohou předpovědět, jestli dá gól?
Já měl asi tříletý období, kdy mi tipy na góly skutečně vycházely. Vybral jsem si nějakýho hráče a řek jsem mu: Ty dáš góla. Dva tři dny jsem za ním chodil a vštěpoval mu to. A on skutečně toho góla dal! Přišlo mi to, jako když vám to někdo daruje, řekne vám: Ten ho dá. Mně se to děsně líbilo. Ale najednou to začlo nevycházet. Tak jsem si to posichroval tím, že jsem chodil po mančaftu a každýmu říkal: Ty dáš góla. A někdo ho většinou dal. (směje se)
* Máte hráče nároďáku důkladně přečtené. Kdo je největší nervák?
Nerváci mezi nimi nejsou. To musí být všechno sebevědomí kluci, aby prodali to svoje.
* Kdo je největší tahoun, kdo má přirozenou autoritu u ostatních?
Tahouni jsou ti starší, Tomáš Ujfaluši, Marek Jankulovski, Radek Kováč. Oni ještě zažili Pavla Nedvěda a Karla Poborskýho, mají jejich výchovu a musí ji zase předávat mladým.
* Zažil jste, že do mužstva přijde skromný hoch z vesnice, a za pár měsíců je z něj nafoukaná hvězda? Je těžké ustát tu slávu a velké peníze?
Stane se, že se s tím někdo nevyrovná. Poznáte to většinou tak, že začne chodit a nad vším ohrnovat nos – tohle nic moc, tamto jídlo za nic nestojí a balony jsou taky špatný. Pro mě, kterej to dělám tolik let, je to často až směšný. Záleží na mančaftu, jestli ho dokáže srovnat. Stačí říct: „Hele, nedávno jsi jed z koryta, a teď budeš mít kecy?“ A hned ho máte tam, kde ho chcete mít.
* Kdo je nejpověrčivější? Lokvenc si prý pro štěstí plival do chráničů, Poborský líbal snubní prsten...
S tím se nikdo nechlubí a každý to má jiný. Možná jsem nakonec nejpověrčivější já. A to vám řeknu něco, co normálně neříkám... Já mám třeba pověru, že ve svým kufru musím mít flašky s pitím na straně gólmana soupeřů. To kdybych tak nedal, byl bych vyřízenej. Jednou se mi stalo, že jsem si to neuvědomil – a hned jsme dostali góla. Jak já jsem si to vyčítal! Pak mám ještě druhou pověru, že nesmím, když vběhnu na hřiště a pak se vracím k lavičce, obcházet za naší brankou. Někdy musím obcházet tááákhle celý hřiště. Každej máme holt nějakou úchylku.
* Jste proslulý bavič. Jakou nejkomičtější situaci jste během kariéry s fotbalem zažil?
Dělaj se různý špeky, ale na co si teď honem vzpomenout? Třeba jednou, to ještě trénoval na Spartě Ivan Hašek, přijel na trénink ve svém Fordu Escort Cabrio. Krásný počasí, stažená střecha. Zaparkoval hezky u vchodu do kabiny. Hele, nemá střechu! Co mělo ruce a nohy, vyběhlo a nosilo: medicinbaly, košťata, činky, panáky, co se dávaj na hřiště... To auto bylo v pár minutách naplněný horou krámů. Za volant jsme posadili takovýho toho kuchaře, co stává před restaurací a zve k posezení. Když vylez, já myslel, že ho raní mrtvice. Lítalo to pak po celý Spartě.
* O dlouholetém kustodovi pražské Slavie Václavu Petrákovi se ví, že jeho odpor ke Spartě jde tak daleko, že by nikdy nejel přes Letnou. Nebo by ani zaboha nepoužil mobil operátora, který sponzoruje Spartu. Jezdíte vy kolem Edenu?
Já to takhle nemám. Ale dokážu ho pochopit a líbí se mi to. Venca Petrák je prostě správnej slávista! A takovejhle já byl sparťan. Já vždycky říkal Vencovi: „Venco, prosím tě, nezlob se na mě, že vám nemůžu fandit, i když hrajete Champion... ježíš, co jsem to řek! I když hrajete Pohár UEFA, já vám nemůžu fandit, to nejde prostě.“ A on povídá: „To bys byl úplně blbej, kdybys nám fandil. Já vám taky nefandím, když hrajete Champions League.“ Tak to mám pořád, i když jsem byl předloni za velmi směšných okolností ze Sparty vyhozen. Řekli mi, že musí udělat změnu, že proti mně ale nic nemaj, protože jsem výbornej. Dodnes nevím, proč mě vyhodili. Já jsem pro kluky třináct let dejchal. Ale když se za mě chtěli postavit, dostali zákaz se k tomu vyjadřovat. Jsem ale stoprocentní sparťan pořád.
* Jak jste se k masírování dostal?
Já hrál od mládí basketbal. Pak mě najednou začalo hrozně bolet koleno a doktor Bradáč mi řekl: „Kamaráde, ty máš v devatenácti koleno jak padesátiletej chlap. Musíš přestat, jinak skončíš na vozejčku.“ To pro mě bylo nepředstavitelný, já si život bez sportu nedoved představit. A jelikož moje sestra byla rehabilitační sestra a dělala i masérské kurzy, jednou mi to nabídla. Proč ne? Pak jsem šel masírovat do Admiry Kobylisy, pak do Xaverova, pět let jsem byl v basketbalový Spartě, s nimi jsem projel celý svět. A pak už mě přetáhli do fotbalový Sparty. Já jsem jinak vyučený truhlář.
* Musí být masér manuálně šikovný?
Určitě. To pozná každý hráč, jestli je masér šikovný, nebo ne. Ale je to fyzicky docela náročné zaměstnání, já jsem spíš silový masér a už mě z toho všechno bolí, lokty, kyčle, berou mě záda... Masér by leckdy potřeboval sám namasírovat. Mám vTeplicích čtyřiadvacetiletýho kolegu fyzioterapeuta, který je učenlivý a starostlivý. Mám ho jako svýho syna. A on, když mě vidí, jako by říkal: „Tati, pojď, já tě vemu.“ Když jsem unavenej, dá mi do těla. Protože já jsem pořád v jednom kole. Moje manželka je vlastně svatá ženská, že to se mnou vydrží, přitom ji fotbal ani trošičku nezajímá. Ale je velice tolerantní a já ji za to strašně miluju. Já jsem asi fakt trošku blázen. Furt jsem někde v luftu, a když mám volno, koukám na fotbal. Dívám se jen na fotbal. Pořídil jsem si kvůli tomu druhou televizi a satelit.
* Jsou nějaké nové trendy v masírování?
Člověk se učí celý život. Když třeba jedu do Itálie k Pavlovi, jsem hrozně rád, že mě vezme do kabiny. Někdy vidím neskutečné věci. Když hrál Pavel v Laziu Řím a vzal mě do jejich posilovny, byl jsem z toho na mrtvici. Tam měli třeba padesát posilovacích strojů a u všech computer. Fotbalista si stoup na destičku, takhle se na ní zakvrdlal, a computer mu vypočítal, který sval mu zrovna nezabírá, předal informaci stroji a stroj posiloval jen ten sval, který to potřeboval. Bylo to jako scifi. Nebo mají běhátko, padesát metrů dráhu, a tam jsou po pěti metrech kamery, které snímají, jak hráč běží. A hned mu taky oznámí, jestli něco dělá špatně a co by měl zlepšit, aby líp koordinoval pohyby.
* Čeho se masér reprezentace nejvíc bojí?
Já vám to řeknu takhle: Nebojím se ničeho. Akorát proher. Na Euru v Portugalsku při zápasu s Řekama, kdy jsme v poslední minutě prodloužení dostali z rohu góla a už to nešlo otočit, se mi fakt chtělo z toho zoufalství umřít. Prohry jsou pro mě něco, co mě dostává dolů, a tam nechci. Já furt chci být prostě... Sparta!!! A teď se budu chvilku vytahovat, jo? (ukazuje mi v mobilu fotku, na které je s prezidentem Klausem) A představte si, že zrovna v ten moment volal Pavel Nedvěd. Já povídám: Pavliku, teď tady právě jsem s panem prezidentem. A on: „Jé, tak ho pozdravuj, to je můj kamarád.“ Protože když byl prezident v Itálii, tak Pavla oslovili, jestli by s ním nešel na kafe. Pavel šel, a on byl potěšenej, že s ním může sedět. Povídali si prý asi hodinku. Tak když jsem se s panem prezidentem viděl, povídám mu: „Pane prezidente, pozdravuje vás Pavel Nedvěd.“ A pan prezident říká: (zdařile ho napodobuje) „Hm, hm – a co bude ten Pa-vel dělat? Po-je-de na mi-strov-ství?“ Já říkám: „Nepojede.“ A on: „Hm, hm – to je vel-ká ško-da...“ Taky jsem to Pavlovi hned volal: „Hm, hm, kamaráde, je to váž-ně ško-da...“
* Tipnete si, kdo vyhraje na Euru?
Já myslím, že Itálie. Tam jsou fakt dobrý fotbalisti.
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
