Čtyřicet let komunismu pohled na Beneše konzervovalo. Jeho odpůrci a příznivci se utvrzovali ve svých názorech, a to ne zrovna nejlepším způsobem. Znalost Benešova životopisu či díla byla velmi malá, protože jeho jméno bylo tabu a jeho knihy vyřazeny z knihoven. Kdokoliv se pokoušel o něm rozumně mluvit, stal se podezřelým „nositelem buržoazní ideologie“.
Seriózní diskuse o Benešovi je však ztížena i dnes, naše společnost má ráda jednoznačné postoje. Buď je někdo příznivcem, anebo odpůrcem, hrdinou, nebo padouchem. V lidském životě to tak samozřejmě nefunguje, každý člověk má své světlé i stinné stránky – ovšem tuto banální pravdu jako by si v souvislosti s Edvardem Benešem v obou táborech dlouho odmítali připustit.
Naštěstí se situace v tomto ohledu po roce 1989 postupně lepší. Otevřely se nepřístupné archivy, o problémech se začalo otevřeně diskutovat. Vydala se řada pamětí osobností, které patřily mezi prezidentovy blízké spolupracovníky (např. L. K. Feierabend, Jaromír Smutný, Eduard Táborský), a vyšly znovu některé Benešovy práce (např. Demokracie dnes a zítra). Na knižní trh se také dostala řada prací o Edvardu Benešovi (od Evy Broklové, Jindřicha Dejmka, Karla Kaplana, Karla Novotného, Richarda Vaška a dalších), a byly publikovány dokonce i některé edice dokumentů a projevů vzniklé v době Benešovy veřejné činnosti (např. edice prezidentských projevů z let 1935–1938 od Richarda Vaška). Na mnohé se ještě bohužel nedostalo. Až na výjimky není podchycena a zpracována Benešova vědecká činnost, novinové články, korespondence atd.
Tato díla nám pomáhají poodkrýt složitost Benešovy situace a v mnoha okamžicích nám ho zlidšťují a umožňují nám ho snáze pochopit. V novém hodnocení Beneše hraje také nezanedbatelnou úlohu vzrůstající teoretická vybavenost historiků. Navíc historie, respektive obraz a reflexe Edvarda Beneše přestávají být podřízeny potřebám politiky, jak tomu bylo v období od Mnichova do roku 1989. I když jistá propojenost novodobých historiků a politiky je tu stále patrná. Koneckonců, jak si vysvětlit slova posledního Benešova životopisce Jindřicha Dejmka, který v úvodu své práce napsal: „Při psaní biografie politicky tak angažované osobnosti, jakou Beneš nepochybně byl, se samozřejmě žádný autor nemůže oprostit od vlastních občanských, politických i národních postojů a názorů. Jako politicky uvažující občan českého státu samozřejmě nemohu být výjimkou.“ Muž, který propadl politice Procházíme-li tuto literaturu a studujeme-li v archivech, získáváme konkrétnější pohled na Benešovu osobnost. Je nepochybné, že to byl právě on, kdo se zasloužil o Československo. Jeho zásluhy o první odboj a vznik Československa v roce 1918 lze těžko zpochybnit. Ne náhodou Masaryk později řekl, že „bez Beneše bychom republiku neměli“. Za první republiky byl také autorem zahraničněpolitické koncepce Československé republiky, která byla budována na výsledcích versailleského mírového systému. Jeho cílem bylo zajistit náš stát, s jehož existencí většina našich sousedů nebyla nadšena. Proto se angažuje v různých projektech, jako byla Společnost národů nebo Malá dohoda. Přesto všechno jsou kroky jeho zahraniční politiky sporné a staly se nejednou předmětem vášnivých diskusí, v nichž byl obviňován z fatálního neúspěchu. Pokud ovšem jde o její výsledky, tak ty musí být hodnoceny v rámci objektivních souřadnic mezinárodního vývoje, v němž přes obrovské úsilí vyvíjené tímto směrem měli politici malých zemí jen velmi omezenou šanci cokoliv ovlivnit a změnit. To se ukázalo již v Locarnu, ale i v Mnichově v roce 1938 a v období po roce 1945.
Později se Beneš stal přirozeným pokračovatelem T. G. Masaryka, ale tuto roli sehrál v podmínkách daleko obtížnějších, než jaké měl Masaryk. Spolu s dalšími politiky měl podstatnou zásluhu o to, že Československo zůstalo demokratickou zemí, a nepochybně se zasloužil i o úspěch druhého československého odboje. Je zcela bez diskuse, že se Beneš stal po nacistické okupaci státu přirozeným reprezentantem zahraničního odboje, a byl to on, kdo spolu se svými spolupracovníky dokázal sjednotit odbojové hnutí a dosáhnout znovuobnovení Československé republiky. Sporným tak zůstává v očích mnohých „pouze“ jeho podíl na přijetí mnichovského diktátu a na usnadnění nástupu komunistů po květnu 1945.
Co se týče Benešových temných stránek, už jeho současníci se shodovali v tom, že je pracovitý, ale zároveň že svým spolupracovníkům příliš nedůvěřuje. Historik Robert Kvaček k jeho pracovnímu stylu jednou poznamenal: „Pracoval… do umdlení. Nevěřil příliš schopnostem svých spolupracovníků, ani s nejbližšími si nedovedl lidsky porozumět, i k nim byl chladný. Spoléhal nejvíc na sebe, a protože politika a diplomacie mu byly vším, necítil tu přemíru práce jako břemeno. Konferoval, jednal, psal nóty, šifry, neustále telefonoval… přijímal vyslance, vedl porady…“ Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Jan Masaryk se o něm později vyjádřil: „Ono je pravda, že je to takový profesor. Takový kantorský typ, co vám dá sedmadvacet důvodů pro každý prd… Ale chyba, kamaráde, pozor, Beneš je náramně lidský člověk…. Věřte mi, v Benešovi je moc lidskosti. Co je na něm nelidské, je ta jeho pracovní kapacita. Šestnáct osmnáct hodin denně není u něho nic zvláštního. A pracuje náramně systematicky. Všechno u něho musí mít systém. O všem si dělá poznámky. Ale nemyslete si, že ty poznámky pak jenom strčí do škatulek a dost. Má velikou paměť a ví, kde najít cihly, když staví nějakou tu ideu. Ví vždycky, do které škatulky sáhnout. Beneš je profesor. Lidem se zdá, že je to suchý patron, protože on neumí moc ukázat, co cítí. On užívá moc mozku. Já si někdy říkám, že on asi myslí, i když spí. Mě tohle kdysi trochu znepokojovalo. On byl pro můj vkus trochu takový primus. Tak jsem se ho jednou zeptal, proč si někdy nevypije skleničku whisky. Řekl mi: Člověk nemá mít víc než jednu vášeň. Jeden pije, druhý letí na ženy, třetí hraje karty. Já jsem propadl politice.“
Jeho „propadnutí“ politice bylo totální. Nutno také podotknout, že jeho kritici právem poukazují, že v politické praxi byl pragmatikem se sklony k machiavelismu, že v zájmu vyšších cílů dokázal používat různé mocenské praktiky. Velmi bravurně uměl manipulovat s fakty při prosazování svých cílů, a někdy dokonce neváhal skandalizovat své protivníky. I takový byl Edvard Beneš.
Druhý životopis V bližším poznávání Beneše nám může pomoci několik prací, které v poslední době vyšly. Velká očekávání vyvolala jednak nová edice Benešových pamětí na Mnichov a druhou světovou válku od Milana Haunera a jednak Benešův životopis z pera Jindřicha Dejmka. Po roce 1989 je Dejmek po Zbyňku Zemanovi teprve druhým historikem, který dokázal napsat Benešovu kritickou biografii. V jeho práci je nutno především ocenit, že je to patrně nejrozsáhlejší práce o Benešovi. Dílo si bezesporu zaslouží úctu a obdiv: je to výsledek patnáctileté práce v archivech a obnáší v sobě tisíce hodin strávených po knihovnách. Čtenář tu dostává obrovské dílo o rozsahu 1300 stran textu. Při čtení této knihy si člověk zvlášť silně uvědomí, že Beneš byl vždy vlastencem a demokratem, který se snažil po celý svůj život budovat a bránit Československo. Jeho „selhání“ v roce 1938 a po druhé světové válce byla pak výsledkem složité situace, na niž měl prezident mnohem menší vliv, než se obvykle soudí. To je zřejmě to nejdůležitější poselství Dejmkova díla.
Dejmkovo zpracování Benešova životopisu má ovšem i své nedostatky. Autor se na vývoj Československa dívá z pohledu zahraniční politiky a málo ho zajímají důležité otázky vnitřního vývoje. Proč měli komunisté tak usnadněnou pozici? Proč česká společnost souhlasila s poválečnými změnami, tedy zejména s transferem Němců, znárodněním a okleštěním politické soutěže? Dejmek si také neklade otázky po motivaci toho či onoho Benešova rozhodnutí: Uvědomoval si vlastní slabost, hledal kompromis za každou cenu nebo s řadou věcí skutečně vnitřně souhlasil? Velmi málo se také zabývá otázkou socializující demokracie v pojetí Edvarda Beneše.
V knize najdeme i poměrně zásadní omyl: není pravda, že by poslanci Ústavodárného národního shromáždění byli po únoru 1948 zbavováni svých mandátů – pokud sami nerezignovali, zasedali v parlamentu až do skončení funkčního období.
Kronika mezinárodních vztahů Dejmkova monografie je spíše kronikou mezinárodních vztahů, politiky, konfliktů a koncepcí, nežli životopisem jednoho z nejvýznamnějších českých politiků. Autor při psaní Benešova životopisu možná příliš podlehl své erudici v oblasti dějin mezinárodních vztahů, a tak otázky mezinárodní politiky jsou v této práci dominující. Práce má sice podtitul Politická biografie českého demokrata, ale čtenář se příliš nedozví o celé řadě aspektů Benešova života. Opomíjena zůstává jeho vědecká (sociologická) práce, která byla pro Beneše jako politika nesmírně důležitá. Relativně malou pozornost věnuje autor Benešovu nezanedbatelnému podílu na vnitřní politice, a to jak před rokem 1935, kdy byl zvolen prezidentem, tak především po roce 1935. Čtenář bude asi nejvíce postrádat pasáže o Edvardu Benešovi jako člověku. Dejmek se vůbec nezajímal o jeho osobní život, o jeho vztahy s lidmi a k lidem, o jeho nálady, pocity, reakce a způsoby jednání a práce. To by mělo být součástí každého, i „politického“ životopisu.
Dalším vážným nedostatkem je to, že autor ve své práci dostatečně nereflektuje „druhý“, tj. posmrtný život Edvarda Beneše v české politické tradici neboli to, jak působil Benešův odkaz v naší společnosti po roce 1948. Poměrně neprůchodný je také jazyk životopisu, mimo jiné proto, že autor až příliš často vrší řadu cizích termínů.
Problematická zůstává i samotná koncepce Dejmkova díla. Už v úvodu napsal, že mu jde o to zmapovat Benešův životopis. To ovšem dnes podle mého soudu nestačí. Jinými slovy nemůžeme sledovat pouze popis událostí, musíme se také ptát proč. Skutečný politický životopis Edvarda Beneše bude muset být teprve napsán. Žádný z jeho autorů nebude ovšem moci Dejmkovu práci opominout, protože představuje nepřehlédnutelnou sumu podstatných informací.
***
Při psaní biografie politicky tak angažované osobnosti, jakou Beneš nepochybně byl, se samozřejmě žádný autor nemůže oprostit od vlastních občanských, politických i národních postojů a názorů Jindřich Dejmek autor Benešova životopisu
Co je na něm nelidské, je ta jeho pracovní kapacita. Šestnáct osmnáct hodin denně není u něho nic zvláštního. A pracuje náramně systematicky. Všechno u něho musí mít systém. O všem si dělá poznámky. Jan Masaryk
Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata Jindřich Dejmek Část první – Revolucionář a diplomat (1884–1935) Vydalo nakladatelství Karolinum, Praha 2006. 631 strana. Část druhá – Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935–1948) Vydalo nakladatelství Karolinum, Praha 2008. 790 stran. Edvard Beneš: Paměti I–III Milan Hauner (ed.) Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2007. 413+476+618.
O autorovi| Michal Pehr, Autor (* 1977) působí v Masarykově ústavu AV ČR a zabývá se především lety 1945–1948; historik
