Arabské události opravdu nepřipomínají 19. století v anglosaských a některých skandinávských zemích. Podobají se však lecčím revolucím kontinentální Evropy konce 18. a průběhu 19. století. Obyčejní lidé neznají přesné formule svých požadavků, ale – na rozdíl od současného demokratického Turecka – svoboda tisku i nevládních organizací se v Egyptě za poslední roky i pod Mubarakem zvýšila a vyrostly nové osobnosti. Diskuse v části egyptských a arabských novin či televizních kanálů tak za tehdejší Evropou nezaostává.
Velkolepá scéna Egypt Mubarak vedl ne zcela špatně – tedy vzhledem k otřesné chudobě, výchozímu růstu obyvatel a jejich úrovni kvalifikace. V posledních letech rostlo hospodářství země o pět až sedm procent. Průmysl sloužil části domácí spotřeby a vyvážel i do vyspělých zemí alespoň nějaké své produkty. V zemi rostou jedny z největších nových obytných i podnikatelských areálů. V poměru k celkové populaci, jejíž vesnická část stále žije většinou v domech z nepálených cihel, tam již začíná studovat na univerzitách více lidí než u nás v době nástupu Mubaraka. O zemi spíš platí slova – z 19. století –, že revoluce nepropuká vždy, kdy se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje, a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Jejich autor, francouzský liberální myslitel a státník Alexis de Tocqueville, přitom v zájmu svobody do funkce prezidenta navrhoval dnešními slovy představitele „silového resortu“, generála Cavaignaca.
Ludvíku Napoleonovi (dosaďme si příslušného Egypťana a příslušné bratrstvo) naopak vytýkal, že vychází katolické církvi příliš vstříc.
Egypt představuje scénu velkolepou, přičemž z bouří nemusí nutně sklízet nejvíce plodů. I z ní mohou zatím více vydobýt jiní – Alžírsko, Jemen i ono Tunisko a další. Revoluční hnutí roku 1848 přece začalo v Itálii a Francii, avšak přes skvělou kulturu a velikost těchto zemí či národů sklízely ovoce ponejprv menší celky jako Dánsko a Nizozemsko. Francie dospěla k plnokrevné demokracii až po pádu nepříliš osvíceného despoty Ludvíka Napoleona o generaci později. Onu „bezcílnou, středověkou vzpouru“ (jak o tom psal Karel Kříž ve svém pondělním komentáři Egypt: lépe už bylo?) – či agendu Egypta několik desítek let starou – připomínají spíše soudobé násilí v demokratickém Pákistánu, tamní masové demonstrace za trest smrti za rouhání i za fanatika, který zavraždil tolerantního guvernéra Pandžábu Salmana Tasíra.
Demokracie a stabilita Pákistán s nižším hospodářským růstem než Egypt je méně sledován i proto, že se na tamní znamenité památky, hory i lesy téměř nejezdí a u ještě teplejšího moře se na rozdíl od Egypta téměř nedá ubytovat. Názor, že osvícené autoritářství může fungovat v kulturně srovnatelných zemích lépe než tzv. demokracie, být mírumilovnější a tolerantnější, je tak snad nejlépe podepřen dosavadní realitou Blízkého východu a severní Afriky. I další tamní demokratičtější republiky islámské kultury (Irák a Libanon) byly prozatím násilím, boji a fanatismem zmítány daleko víc než osvícené autokracie jako Egypt. Některá království parlament mají, ale jsou dost autoritářské. Zdá se, že osvícené autoritářství lidi v regionu vychovalo pro demokratické způsoby, zatímco demokratické zřízení je prozatím drží ve středověku. Avšak schopnosti, tolerance i projevy nejnovějších politických aktivistů a revolucionářů jako by chtěly tyto stereotypy překonat. A navíc se v Egyptě, Tunisku, Alžírsku ani Jemenu zatím nevynořil hrůzu vzbuzující i fascinující náboženský vůdce typu Chomejního ani Sadra. Tváře vůdců Muslimského bratrstva poté, co se na sklonku loňského roku museli loučit s egyptským parlamentem, se na obrazovce vyjímaly spíše truchlivě i překvapeně: jako vyoraná myš či Cyril Svoboda poté, co potopil svou vlastní stranu.
Budoucnost záleží i na jednotlivých peripetiích událostí. Tak alespoň na povzbuzení: Jeden ze strůjců alžírské občanské války konce minulého století, islamista Alí Belhadž, který zakazuje ženám pracovat a odmítá demokracii, se nedávno znovu pokoušel využít pouličních nepokojů, začal kázat a provádět nábor do dalšího boje. Protestující mladíci jej však již odmítli.
Demokracie jako příspěvek ke stabilitě Blízkého východu dostává obstojnou šanci až nyní.
***
Ze současných bouří nemusí nutně sklízet nejvíce plodů Egypt. Revoluční hnutí roku 1848 přece začalo v Itálii a Francii, avšak ovoce sklízely ponejprv menší celky jako Dánsko a Nizozemsko.
O autorovi| ZDENĚK ZACPAL, nordista
