Vamos děj pohádky přenesl do Ruska počátku 20. století: hned v prvním obraze vojáci vyhrožují carské rodině. Další obraz zachycuje palác a v něm malou Anastasii oslavující desáté narozeniny. Mezi dvořany nechybí ani Rasputin. Idylu šťastné rodiny střídá scéna vyděšených tanečníků zahalených do šedých kabátů - mají to být Romanovci, kteří budou brzy vyvražděni, jak stojí v programu, bez něhož lze stěží luštit následující dějové eskapády. Anastasie totiž přežila a na svém útěku vidí zničený obraz cara Mikuláše. Z něho vystupuje postava Neznámého, který ji zachraňuje při pádu z mostu.
Vamos dodává další „intelektuální ponory“ - Neznámý v sobě nese nadčasový potenciál o hledání lidské identity. U něho nachází Anastasie (již jako stařena) vykoupení. Předtím si však připomene staré dobré časy v Zimním paláci. Vamos používá fakta i domněnky o možném přežití malé carevny. Občas něco dodá z původního libreta a „pikantně“ tím proloží některé scény. A tak se tu objevuje Kocour s Kočičkou jako oživlý narozeninový dárek, ptáček ulétne z klece, aby bylo možné zakomponovat pas de deux z Modrého ptáka. Vamos prostě uďobne tu něco z dějin, tu něco z pohádky a k tomu přimíchá pár vlastních asociací a stará dobrá bramboračka je na světě.
Vzhledem k zásadním změnám děje musel choreograf přeskupit hudební čísla. Například na jednu z původních variací víly Carabosse zde tančí Rasputin - Vamos ale nedokázal zachytit v pohybu hudební napětí a vytvořit výrazné dramatické gesto. Vychází z klasické taneční techniky, kterou dochucuje neoklasickými detaily; v některých momentech se inspiroval odvážným tvarováním Matse Ecka, ale jeho kompozice je značně bezkrevná.
Choreografie často opomíjí hudební akcenty - hudba plyne, ale pohyb je rozdroben na malé kousky, kdy tanečníci zalamují jednotlivé části těla a působí jako loutky. Neobvyklé proplétání paží vyznívá strojeně, jen občas se do tělesného výrazu promítne náznak toho, co mají postavy prožívat. Snaha udělat všechno za každou cenu jinak Vamose jakoby paralyzovala a zcela se vytratilo jeho invenční taneční tvarování.
Pro baletní soubor Státní opery Praha je Spící krasavice v tomto nastudování vysoko nastavenou laťkou. Zvláště sborovým scénám chybí přesnost provedení a propracovanost detailů. Ani výkony hostujících sólistů Andrey Kramešové a Filipa Veverky nebyly „nakažlivé“ -chyběla jim jiskra i preciznost.
***
Petr Iljič Čajkovskij: Spící krasavice - poslední dcera cara Choreografie, libreto, režie: Youri Vamos Scéna, kostýmy: Michael Scott Světelný design: Klaus Gärditz Státní opera Praha Premiéra 23. 1.
