Všichni jsme sociální zvířata a rození obchodníci – ale kulturní rozdíly mezi národy existují, říká nositel Nobelovy ceny z roku 2002 Vernon Smith (83). Smith do ekonomické vědy vnesl laboratorní experimenty a simuloval i vznik finančních bublin. Teď tvrdí, že za současnou krizi může hlavně touha politiků po znovuzvolení.
Do Prahy přijel navštívit novou Laboratoř experimentální ekonomie na VŠE, která se inspirovala Smithovou výzkumnou praxí.
* LN Dělal jste experimenty s lidmi z různých kultur. Existují v ekonomickém chování nějaké kulturní rozdíly?
Záleží na druhu experimentu. Studoval jsem v různých experimentech subjekty s různým kulturním zázemím. Pokud jde o experimenty s aukcemi, nebyly tu žádné rozdíly mezi Rusy, Kanaďany nebo Číňany. Všechno vycházelo stejně.
Také první experimentování s trhem opcí (předkupních práv na akcie) v Číně a v Sovětském svazu v 80. letech ukázalo, že Číňané nebo Rusové jsou stejně dobří obchodníci jako kdokoliv jiný. I v komunistických zemích existoval trh, jen měl jiné zákazníky a často byl ilegální.
* LN Jsou tedy lidé všude stejně racionální příslušníci homo oeconomicus? Jak ale potom vznikají rozdíly mezi úspěšností různých národů?
Všichni pocházíme z těch samých kořenů, jsme rození obchodníci, jsme sociální zvířata. Ve velmi malých skupinových experimentech, nebo dokonce už při experimentech se dvěma osobami, však začínají kulturní rozdíly hrát roli. Je to proto, že rozdíl mezi průměrným chováním a odchylkou může být v některé společnosti větší než v jiné.
Například v poslední době se provádějí výzkumy kmenových společností. Některé kmenové společnosti se stále více začleňují do tržních mechanismů, zatímco jiné se podílejí jak na trhu, tak na tradičních strukturách. Jako třeba: domorodci na Aljašce jsou sice zapojeni do tržního hospodářství, ale také do tradičního ekonomického subsystému místního rybolovu.
Tradiční společnosti fungují, ale když nejde o lokální transakce tváří v tvář, pak
potřebujete formální trh a vymezená majetková práva.
* LN Existují rozdíly mezi normálními lidmi a ekonomy? Vaše experimenty prý ukázaly, že ekonomové jsou sobečtější...
No ano, existují důkazy, že lidé zabývající se obchodem a podnikáním, finančníci nebo například studenti ekonomie mají podle obvyklých měřítek sobečtější chování, než je považováno za normální.
Otázkou ale je, jestli je to proto, že vystudovali ekonomii. nebo se stali ekonomy právě kvůli tomu, že jsou takhle sobečtí.
* LN Co si o tom myslíte vy osobně?
Nevím, opravdu nevím.
Něco dělat lze. Ale politici budou proti
* LN Podepsal jste otevřený protestní dopis proti takzvanému finančnímu stimulu, který měl v roce 2009 pomoci americkému hospodářství z krize. Mimo jiné rozšířil sociální podpory a pomohl problémovým bankám. Kritizoval jste i následující program Obamovy vlády. Proč? Teď se zdá, že opatření zafungovala a Amerika se zmátořila z krize.
Pokud jde o stimul navržený prezidentem Bushem, byl to špatný nápad – vůbec nic nestimuloval. Jen zvyšoval soukromé úspory tím, že zvětšoval veřejné dluhy a přesouval odpovědnost za jejich splacení do budoucna.
Když lidé sedí na majetku, jehož hodnota klesá, a říkáte jim, že by tak strašně klesnout neměla, zachovají se přirozeně: použijí větší část příjmu k zaplacení svých dluhů. Teď ze všeho nejvíc potřebujeme, aby se ceny domů, které byly příliš nafouklé, vrátily na úroveň odpovídající jejich reálné hodnotě a opět se obnovila poptávka po nákupu bydlení.
Nevidím žádnou cestu, jak by tenhle proces mohl být urychlen.
* LN Co se má tedy teď dělat? Má si stát utáhnout opasek a začít provádět úspory v rozpočtu? Má centrální banka stahovat peníze z oběhu?
Bankéři dosud prováděli takzvané monetární uvolnění (pouštěli do oběhu více peněz přímo nebo snižovali úrokové sazby). Tím zcela zastavili deflaci neboli pokles cen. Bublina na trhu s nemovitostmi tím přetrvává, ceny domů by měly klesnout. Jenže na druhou stranu: to by zdevastovalo bankovní systém. Lidé, kteří postup centrálních bank kritizují, by proto měli říci, co jiného se tedy mělo dělat a jak se vyhnout kolapsu bankovního sytému. Myslím si, že nebyla jiná alternativa.
* LN Takže nelze dělat nic?
Něco přece. Ve Spojených státech teď máme ještě víc podpůrných programů, které lidem usnadňují koupi domu. Právě snadná možnost koupit dům patřila k hlavním příčinám vypuknutí krize. Teď řešíme problém tím, že opakujeme znovu jeho původní příčinu.
Je za tím pochopitelně politika. Zvyšovat dostupnost bydlení je populární. Politikům se vždycky líbila idea, že by lidem se skromnými finančními prostředky mohli dopřát vlastní dům – znak bohatství.
Obě velké americké strany, republikáni i demokraté, jsou proti daňovým opatřením, jež by vrátila cenu domů na úroveň odpovídající skutečné hodnotě. V tom je celý trik.
* LN Lze už na začátku poznat malou krizi od velké? Jaký je rozdíl mezi krizemi, které nezpůsobují vážnější problémy, a krizemi, které způsobují rozsáhlé finanční kolapsy a recese?
Tím rozdílem jsou bubliny na trhu nemovitostí. Většina recesí po druhé světové válce vznikla právě z nich. Dokonce i malé bubliny jsou vždycky spojeny s recesemi. Když se podíváte na výdaje na bydlení, je příznačné, že vždy klesají před tím, než jde ekonomika do recese. Vytváří se bublina – a pak praskne.
Ta současná se začala vytvářet v roce 1997, kdy centrální banka znatelně uvolnila měnovou politiku, zlevnila peníze. V roce 2000 rychle krachovaly internetové společnosti, všelijaké dotcomy. Konzervativní centrální bankéři se obávali recese, takže uvolnili další peníze... Teď vidíme, že to bylo další palivo posilující růst bubliny na trhu s nemovitostmi. No a současný šéf americké centrální banky Ben Bernanke vytvořil další éru levných peněz. * LN Kdo tedy konkrétně zavinil krizi?
Každý, kdo si koupil dům. Každý, kdo si půjčil na bydlení tak, že nebyl tyto výdaje schopen platit z toho, co vydělal, a každý, kdo mu půjčil. A samozřejmě všichni politici, kteří chtěli být znovuzvoleni, a tak dělali líbivé, populární věci.
Neschopni se poučit?
* LN Vidíte podobnost mezi současnou krizí a velkou depresí z 30. let?
Když se podíváte na příjmy společností, na vyplácené dividendy, všechno vypadá stejně racionálně a rozumně jako před krizí v 30. letech. Ale hodnota majetku, na nějž banky půjčily, zejména domů, spadla. Banky jsou teď v tísni, jako byly před krachem ve 30. letech. Je pro to mnoho důkazů.
V roce 1927 jsme viděli velký pokles výstavby nových domů a úpadek hypotečních fondů. Burzovní krach přišel v roce 1929. Trh s nemovitostmi byl hlavním viníkem tehdejší krize, ta nejde vysvětlit jen propadem burzy – krach nemovitostní bubliny byl mnohem větší.
Přitom není nezbytně nutné hledět jen na ceny. Ve 20. letech šlo hlavně o stavební boom. V roce 1929 se pak ale prudce zmenšila nabídka obytných domů i kanceláří. Napřed přišly potíže na trhu s nemovitostmi, pak se dostaly do potíží banky a nakonec byla v potížích celá ekonomika.
* LN Mohou se lidé z krizí nějak poučit? V laboratoři jste prováděl experimenty se simulací finančních krizí a cenové bubliny zmizely po třetím kole hry. Hráči se poučili. Proč se nepoučíme ve skutečnosti?
Protože na trh vstupují noví účastníci, noví investoři. Počet lidí, kteří si pamatují předchozí bublinu, se snižuje.
* LN Jaké poučení byste navrhoval vy?
Díky dlouhodobým aktivům, která se dají předprodávat, bychom se měli vrátit k tradici placení v hotovosti a umořit dluhy. V Americe k tomu máme dokonce instituce, které vznikly ve 30. letech po zmatku ve 20. letech. Jenže jsme na to pozapomněli. Všimněte si, že na akciovém trhu se tohle nikdy nestalo, tam lekce zafungovala. Víte, že když vás napadne koupit akcie, musíte mít aspoň nějaký vklad nebo hotovost dopředu.
* LN Proč akciový trh funguje od pohledu rozumněji než trh s rodinnými domy?
Tím důvodem je politika. Podívejte, neexistuje žádná velká voličská skupina, která by prosazovala usnadnění nákupu akcií. Kdo bude zvolen na základě toho, že usnadní lidem nákup akcií? Nikdo.
Domy jsou ale populární. To znamená, že politici mají sklon usnadňovat lidem nákup domu. I když na něj lidé nemají dost peněz.
Jenže pak se dlouhodobá stabilita časem dostane do rozporu s krátkodobými pobídkami. A je dost bolestivé žít s následky takového jednání.
* LN Skoro to začíná znít, že za všechno můžou politici...
Zkuste se zeptat sám sebe, jak jsou politici voleni a co musejí nabízet, aby byli zvoleni. Problém je na straně voličů.
Jak víte, za francouzské revoluce se politikům stínaly hlavy a lidé si mysleli, že se tím vyřeší všechny jejich problémy. Nevyřešily. Nikdy se tak nevyřeší.
* LN Zatím jste nemluvil o ekonomech a jejich odpovědnosti. V roce 2009 jste napsal, že i ekonomové se mýlili.
Ano, i ekonomové jsou vinni. Mimo jiné ti, kteří měli na starosti měnovou politiku. V tradici centrálních bankéřů není sledovat jednotlivý sektor, dívají se na celou ekonomiku. Každá recese je ale spojena s vývojem na trhu nemovitostí. Myslím si, že bychom měli lépe porozumět tomu, že právě tenhle sektor zasahuje nepříznivě celou ekonomiku.
Měli jsme i jiné krize, ale tahle je horší než ty předchozí. Bydlení je vlastně spotřební zboží, a to nás zasahuje všechny, nikoli – jako u předchozích krizí – jen majitele akcií.
Všichni byli nepříjemně překvapeni hloubkou krize. Mimochodem, stejně tomu bylo ve dvacátých letech.
To je pro mě věda
* LN Co je cílem ekonomie jako vědy? Profesor Gary Becker, rovněž nositel Nobelovy ceny a jasný stoupenec volného trhu z Chicagské univerzity, loni mnohé překvapil výrokem, že cílem je „pochopit příčiny chudoby a snížit ji“.
Cíl ekonomie jako vědy? Měl byste se spíš zeptat všech ostatních ekonomů. Já mám cíl, ale je velmi odlišný.
* LN Dobře, tak co je vaším cílem?
Pro mě je nejdůležitější částí ekonomie dělat experimenty, dělat výzkum, který prohlubuje naše poznání. O tom aspoň něco vím: jaké experimenty mohu udělat, jak vytvořit experiment, který třeba zdvojnásobí naši šanci na poznání daného jevu.
To je pro mě věda. Ale ne všichni vědci to tak dělají.
***
Životopis
Vernon Lomax Smith
Narodil se 1. ledna 1927 v Kansasu, zde vystudoval ekonomii (a elektroinženýrství v Kalifornii), doktorát získal na Harvardu.
V roce 1955 začal učit v Indianě. Už v prvním semestru vymyslel experiment, jímž studentům doložil platnost pouček o fungování trhu. V letech 1976–2002 přednášel na University of Arizona. Z té doby pochází většina jeho výzkumů: věnoval se výhodnosti různých druhů aukcí a modelů privatizace nebo deregulacím.
V roce 2002 dostal za svou experimentální ekonomii Nobelovu cenu (spolu s Danielem Kahnemanem). V únoru 2005 v televizi MSNBC zveřejnil, že má Aspergerův syndrom, jednu z lehčích forem autismu. Jak řekl, mělo to své výhody: „Mohu absolutně vypnout a koncentrovat se tak, že pro mě okolní svět neexistuje.“
