Duší projektu je mladý šéfdirigent Státní opery Guillaume Tourniaire. Rozhodl se pro koncertní provedení a stejně jako pro nahrávku doplnil hodinovou jednoaktovou Helenu do celovečerního formátu písňovým cyklem Perská noc. Ten pochází z roku 1892 a upadl v zapomnění podobně jako později Helena.
Kombinace Perské noci a Heleny byl výborný a dobře promyšlený nápad. Saint-Saëns se v obou těchto dílech projevuje jako mistr vytříbené hudební formy ukotvené v romantismu, kdy na malé ploše dokázal rafinovanou instrumentací a zpěvem, v Perské noci i recitací, docílit maximálního emocionálního účinku, místy až budícího závrať rozmýváním hranic reality a snu. Komplexnosti dojmu vydatně napomáhají i texty: u Perské noci Armanda Renauda jsou to horečnaté útržky snu rozpjatého od rozpálené pouště Orientu až k souhvězdí Kozoroha s prolínáním erotických i existenciálních obrazů a asociací. Pro Helenu si Saint-Saëns, zdatný literát, napsal libreto sám. Podmanivou směsici pocitů opojení i tušení zmaru skvěle vyjádřil a ještě umocnil svou hudbou.
Odvaha být „nemoderní“ Z dnešního pohledu ztratily úvahy o archaičnosti Saint-Saënsova stylu, rozdmýchané nástupem impresionismu a dalších modernismů, na naléhavosti. Helenu už nemusíme vnímat jako Saint-Saënsovu neschopnost přizpůsobit se „novotám“, ale spíše naopak, jako důkaz síly, integrity a věrnosti tomu, co ze skladatelova pohledu dokonale funguje, a tudíž chybí motiv ke změně, kterým možná jsou vedeni ti, kdo na tuto formu dokonalosti nedosáhnou nebo nemají odvahu být „nemoderní“. Hlavním strůjcem úspěchu koncertního večera byl dirigent Tourniaire a byl to od Státní opery dobrý tah, že ho získala pro pozici šéfdirigenta. Jeho zápal a nadšení pro věc podpořené znalostí obou kompozic působily nejen na orchestr, sólisty a sbor, ale pozitivně pronikaly i do hlediště, které si podmanil.
Orchestr Státní opery tentokrát podal nebývale jednotný, skvěle propracovaný výkon, zesilující lesk premiéry. Partitura je přitom obtížná v bohaté instrumentaci a neobvyklých nástrojových kombinacích i v technických nárocích na hráče i souhru. Tak, aby vyzněla proměnlivost nálad, citovost, decentnost, noblesa, barevnost, francouzská jemnost, šarm. Ukázalo se, jak důležitá je osobnost šéfdirigenta, pokud nebere svou pozici jen formálně. Blahodárně se projevil i efekt občasného vyvedení orchestru na jeviště, které vnáší do jeho hry publiku přímo na očích nové napětí a výzvy, které jinak mají tendenci v orchestřišti zapadnout.
Při premiéře byly výkony sólistů vyrovnané a čišelo z nich zaujetí a vnoření se do náročného hudebního stylu s požadavky na velkou plasticitu výrazu. Christina Vasileva odstínila bohatou škálu Heleniných pocitů zoufalství, vzpomínání na poklidné manželské štěstí, strachu, úpěnlivé snahy zapudit narůstající lásku až do gradace v duetu vášnivé lásky s Paridem. Toho, stejně jako vysoko posazený tenorový part v Perské noci, ztvárnil Richard Samek se ctí a citem pro zpívané slovo, byť na jeho hlasu byla v závěru trochu patrná únava.
Státní opera oslavila své výročí nápaditě a s elegancí. Navázala na výborný Francouzský cyklus doplněním o zapomínaného Saint-Saënse, navíc v obnovené světové premiéře. Se sympatickým sebevědomím takto navazuje na nejlepší hledačské tradice Nového německého divadla a spolu s dobrým výkonem orchestru jasně vymezila nárok na své území operní Prahy.
***
HODNOCENÍ LN *****
Camille Saint-Saëns: Helena, Perská noc
Dirigent Guillaume Tourniaire. SOP, premiéra 13. 2.
