Prezidentova slova o „selhání významné části našich politických elit“ jsou tak závažným obviněním, že stojí za to se k nim vrátit. Rezonují velmi neblahými významy: evokují Mnichov a atmosféru druhé republiky, kdy se taky příkazem dne stal příklon k někomu silnějšímu a demokracie byla pomlouvána jako viník porážky. Evokují únor 1948, kdy se demokratičtí politici nedokázali postavit komunistické vůli k moci, ale ještě spíš intelektuální selhání předchozích několika let, kdy zejména sekulární nekomunističtí intelektuálové, upnutí ke slovu socialismus, nedokázali najít účinnou odpověď na komunistickou propagandu. A evokují i chování reformních komunistů v roce 1968, kteří byli tak zahleděni do světodějné unikátnosti svého ideového experimentu, že málo dbali o zabezpečení nezávislosti země.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Klausovo obvinění má ale jednu zvláštnost. Neútočí jen tak na všechny ty, kteří schválili Lisabon. Obviňuje výhradně ty, kteří o Lisabonu vědí svoje, leč „rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory“. Ne že by národní zájmy přehlíželi, oni jim „nadřadili krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní“. Prezident tedy vlastně vůbec nemluví k sociálním demokratům, lidovcům a dalším, kteří Lisabon jednomyslně schválili. Jejich odlišný názor vzal již dříve na vědomí. Své opovržení vyhradil těm, kteří věděli, ale nedbali. Zrádce je horší než protivník.
Nelze popřít, že pro „zrádce“ je to obvinění vážné. Spojuje v sobě zmíněnou emocionální rezonanci „selhání elit“ s argumentací, kterou „zrádci“ nemůžou snadno pominout zejména proto, že ji i sami dodávali. Sami dobře vědí, že Lisabonská smlouva váhu České republiky v evropských institucích omezuje, že odebírá další pravomoci národním vládám, v neposlední řadě v zahraniční politice. A že zejména vytváří předpoklady pro to, aby tento přesun dále pokračoval, protože pojistky proti dalšímu rozšiřování působnosti unie bez souhlasu národních parlamentů budou fungovat spíš jen na papíře. Sami dobře vědí, že Evropský soudní dvůr, poslední instance výkladu smluv, vykládá pravomoci unie zpravidla expanzivně, s přihlédnutím k cíli „stále užší unie“. Sami nejlépe vědí, jak se chová Evropský parlament, jehož pravomoci Lisabonem stoupnou. A nepopírají to; jejich argumentace pro schválení nestojí na tom, že by nástupnický dokument toho, co Mirek Topolánek nazval slovem shit, byl sám o sobě dobrý. Na čem tedy stojí? Nenarazil jsem na přesvědčivější vyjádření než to, se kterým vystoupil na loňském mimořádném kongresu ODS Martin Říman. Podle něj se euroskeptikům v ODS (mezi něž se řadí, v referendu hlasoval proti vstupu) „podařilo o své pravdě přesvědčit jen velmi malou část našeho elektorátu“. Odmítnutí Lisabonské smlouvy v unii bezpochyby vyvolá protireakci - „slušné pozdvižení“. „Řekneme, že se na to připravíme, my, ODS. Ale zbytek společnosti na to připraven nebude a nebude o to mít ani zájem.“ Důsledkem bude nejen pád vlády ODS, ale její dlouhodobá marginalizace. „Zkrátka, zašli jsme s naším koketováním s EU již příliš daleko,“ uzavřel. „Rozvod samozřejmě je možný, ale za jednoho předpokladu - muselo by pro něj být zhruba stejné nadšení a vůle společnosti, jaká se ukázala při mobilizaci v roce 1938. Protože by to taky byla válka. Já to nadšení a chuť nevidím.“ A jsme zase u Mnichova!
Takže tu na jedné straně máme politiky, kteří přiznávají, že nemají sílu odmítnout něco špatného. Na druhé straně tu máme prezidenta, který má větší respekt vůči ideovým protivníkům než vůči odpadlíkům od správné cesty. Což je možná morálně atraktivní postoj; v praxi z něj ovšem vyplývá, že Klaus je ochoten vést zemi směrem, pro který nikdy nedokázal získat většinovou podporu. Zatímco „zrádci“ ho zvolili na Hrad, ideoví oponenti teď nahlas uvažují, že ho obžalují z velezrady. Jak by prezident tolik si konzervující svou popularitu získával podporu veřejnosti pro to, co Říman výstižně nazval válkou? Jak dlouho by veřejnost nesoucí náklady politické ostrakizace ČR, zavření bruselských penězovodů atd. snášela prezidenta, který by naši pozici na mezinárodní scéně nemohl hájit už z toho prostého důvodu, že by se s ním evropští protihráči odmítali sejít?
Která z těch dvou špatných možností poslouží zemi líp? Hledejte si v tom selhání elit, jestli chcete. Ale tak jako se při nástupu komunismu neodehrálo až 25. února 1948, tak se ani teď neseběhlo až 6. května. Protože za to, že toho úbytku demokracie není většině lidí líto, nemůže nějakých 20 senátorů.
Obvinění v sobě spojuje zmíněnou emocionální rezonanci „selhání elit“ s argumentací, kterou „zrádci“ nemůžou snadno pominout zejména proto, že ji i sami dodávali
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| LN Martin Weiss, komentátor LN
