Nejvýraznější jazzový vokalista posledních patnácti let Kurt Elling sahá na novém albu The Gate znovu po skladbách z jiných žánrů, které ale jako obvykle zpracovává zcela po svém.
Co je jazz jazzem, táhli ho vpřed muži coby hráči, kapelníci a skladatelé, zatímco zpěv patřil hlavně ženám. Průkopnice Bessie Smithová a Billie Holidayová vyjadřovaly silné emoce skrze slova písní, jejich následovnice Ella Fitzgeraldová, Sarah Vaughanová nebo Carmen McReaová k tomu pak přidávaly scatovými kreacemi vysokou muzikalitu na úrovni mužských nástrojových mistrů.
Přesto se tu a tam vynořovali i skvělí novátorští vokalisté, například excentrici King Pleasure a Jon Hendricks, opatřující do poslední noty slavná instrumentální sóla kaskádovitými i mírně nonsensovými texty. Anebo beatnickým básněním zasažený Mark Murphy. Na ně navázali hlasoví ekvilibristé Al Jarreau a Bobby McFerrin. Prvý z nich ale stál jednou nohou na popové půdě a druhý se postupně vzdálil veškerým kategoriím a dnes se za jazzmana sám už nepovažuje. V polovině 90. let ovšem zdvihl vysoko prapor pánského jazzového zpěvu Kurt Elling.
Neutuchající hledání Podle nestora jazzových kritiků Nata Hentoffa představuje Elling esenci jazzu ohromující invencí, smyslem pro humor, odevzdaností muzice, neustálou chutí vynalézat a také kouzlem vitální osobnosti. Dodejme, že disponuje hedvábným barytonem dosahujícím takřka tenorových výšek, mimořádnou technikou, kamennou intonací a nevšedním rytmickým nadáním. Je inteligentní, bezprostřední a uvolněně samozřejmý. Debutové album Close Your Eyes (1996) znamenalo prvou z řady nominací na Grammy (zúročenou za předloňské Dedicated To You), pravidelně také vyhrává ve své škatulce kritickou část ankety magazínu Down Beat. Experti Ellingovi ostatně od počátku prorokovali mnohé, ale on šel ještě dál. Výsostný jazzový projev, stavěný hlavně na tvůrčím uchopení standardů, cizeloval alby The Messenger (1997), Flirting With Twilight (2001) nebo Man In The Air (2003). Jak dynamický je na pódiu, ukázalo CD Live In Chicago (2000) z domovského klubu Green Mill, kde Elling celé roky servíroval věrnému publiku týden co týden nějakou repertoárovou novinku, uchystanou s triem výtečného pianisty Laurence Hobgooda, se kterým jsou dnes už jako hudební siamská dvojčata. Na jedné straně textoval a zpíval vrcholná jazzová sóla Johna Coltranea (Resolution) a Dextera Gordona (Body And Soul), na straně druhé otevřeně přijímal podněty odjinud, například při hostování s fusion kapelou Yellowjackets. Mimořádně znělo CD Nightmoves (2007), na němž Elling mimo jiné bravurně interpretoval a k jazzu posunul i popové songy – titulní Michaela Frankse a kdysi hitovku Undun kapely Guess Who. Také čerstvé album The Gate obsahuje několik skladeb z jiného břehu. Koneckonců ho produkoval Don Was, který v této roli už pomáhal ke zdaru desek Rolling Stones, Dylana, Solomona Burka nebo nejčerstvěji Lucindy Williamsové.
Od Krimsnů k Dukovi Co je však podstatnější: poprvé nemá Elling na disku ani jeden klasický standardní song. Nejblíže je mu Hancockova Come Running To Me, mimochodem jeden z vrcholů kompletu. Blue In Green ze zásadního alba Milese Davise Kind Of Blue se takřka nezpívává (Ellinga k tomu inspiroval Jarreau) a závěrečnou Nightown, Lady Bright, původně instrumentálku Dona Grolnicka, doplněnou podmanivým recitativem literárního textu Duka Ellingtona Music Is My Mistress, rovněž nelze označit za standard. Zpěvák si od nich chtěl evidentně odfrknout a rocker Don Was mu je určitě nenutil.
Album otevírá Matte Kudasai, kompozice z dílny avantgardní rockové skupiny King Crimson (LP Discipline, 1981). Kontrabas Johna Patitucciho obepíná prostor nosnou figurou, doplňovanou patternem bicích Torreona Gulleyho, a Elling zní v řídkém aranžmá Hobgoodova tria s hostujícím kytaristou Johnem McLeanem doslova skvostně.
V následující Steppin’Out, již napsal nespravedlivě pozapomenutý Joe Jackson pro své album Night and Day (1982), přispívá k hybnému tempu perkusista Lenny Castro. Hobgood provede prvé ze skvělých sól a odjakživa výtečné písni vtiskne Elling sebejistý tah. Po hodně jazzově pojaté baladě After The Love Has Gone z dílny kapely Earth, Wind And Fire pak přijde lennonovská, respektive beatlesácká Norwegian Wood (LP Rubber Soul, 1965). Protagonista k ní přistupuje s pietou jen ležérní a v refrénech už kamsi svobodně odlétá. I tady je podstatná role basy a snímek prozáří McLeanovo modernistické sólo. K popovému materiálu sahá Elling také v Golden Lady Stevieho Wondera (Innervisions, 1973) a podporován tenorsaxem Boba Mintzera si pevnou konstrukci a silnou melodii vysloveně užívá. Nakonec je ale asi nejpůsobivější kus přece jen jazzového rodu: Blue In Green, jistě ne náhodou umístěný doprostřed disku. Elling i instrumentalisté se tady dotýkají současného jazzového absolutna.
Album, které převážně aranžoval Hobgood (dvakrát přispěl k dílu i mistr oboru Bob Belden), může českému posluchači v některých momentech připomenout nedávné CD Dana Bárty s triem Roberta Balzara Theyories. Jde ale o volnou příbuznost, Bárta se víc drží charakteru pop-rockových písní. Nicméně je pozoruhodné, že přijel nahrávky mixovat do téhož newyorského studia Sear Sound, kde Elling natáčel. A oba disky spojuje i jméno tamního zvukového inženýra Chrise Allena.
Kurt Elling: The Gate
Concord Jazz, 2011.
O autorovi| ONDŘEJ KONRÁD, Autor je hudební publicista
