Erasmus Rotterdamský nám z konce 15. a začátku 16. století posílá humanistické poselství o možnosti nepodlehnout rvačkám o kořist a šířit nad rozbouřenými vodami světlo. Není to postoj vlažné neutrality, ale moudrého povznesení.
Přehlédnu-li život a dílo Ilji Hurníka, jeví se mi jako erasmovec. Aktivisté namítnou: je to soukromničení, nechce se to konfrontovat se zápasem světa, není to ani k revoluci, ani k reformě, může to být jen pohodlné. Otazníky možná legitimní, ale myslím, že zjednodušující a radikalistické. Hnutí odvanou, duch zůstává. Revoluce se vyrachotí, splasknou a nechají mrtvé. A třetí pól, živý humanismus, je poponášen dějinami jako trvalý ideál.
Zdá se mi, že erasmovci mají prostě větší úctu k lidským bytostem než k mocným ideám, které se převalují dějinami, vypadají vznešeně, vyžadují lidské oběti, jsou nepokorné a agresivní. Erasmovci staví ideál nad ideje.
Celé literární dílo Ilji Hurníka je charakterizováno zmíněnou úctou k lidem, je bohaté vlídnými záhledy do jejich životů. Nikdy ne patetické, když dramatické, vždy s katarzí, když bolavé, vždycky ofačované jakousi pozornou a usměvavou dobrotou. Nesetkáme se u Hurníka s řezavou vivisekcí, není útočný. Nevysmívá se, ale usmívá. Nezná sarkasmus, ani ironii, natož hněvný úsměšek.
Co takhle zavolat Hurníkovi?
I řekne někdo: není to idyla? Nehladí to po srsti? Není to jen laskavé a lahodné? Copak je život a svět takový? Kde je zápas, konflikt, vznešené prolévání krve a srážky zásadních sil? Není na to jiné odpovědi, než že umělec nedělá odraz, ale obraz. Ale od Hurníka obecně k šesti Notýskům. Vládne jim umění miniatury: velká kondenzace, výběr prostředků tak, aby slovům bylo husto a myšlenkám volno, pečlivá práce s detailem, nerozmáchlost, neboť ta by samozřejmě přes miniaturu přetekla. Miniaturista musí vybírat, třídit, cizelovat a starat se o malou plochu a na ní však o nosné vyprávění. Ve výtvarném to dovedou třeba grafici, a tak i Hurník ve svých Notýscích miniaturista, je mistr útlých, ale intenzivně výmluvných čar. Nespočitatelná je v dosavadních Notýscích řada bizarních, všedních, podivuhodných bytostí, pitvorek, bláznů a blázínků, ale i duchů vznešených - leč vždy hurníkovským humorem zlehka šlehlých. Ve své sbírce miniatur sbírá láskyplně pošetilce, s vlídnou účastí sleduje bloudící, dloubne do nadutců a hýčká nejrůznější fikuldy.
Notýsky jsou nechtěně jakousi školou drobných žánrů - povídka, podpovídka (po Čapkovi), úvaha apokryf, zamyšlení, causerie, črta, skica, fejeton A patrně i další, které nejsou takto druhově pojmenovatelné. Byla by ta pestrost možná i širokobřehá, kdyby je nedržel v jednotě Hurníkův pohled, jazyk, duch.
Žádné náladičkování, poetické mlno, třepení impresí. Taky nečekejme jakési básně v próze. Holan řekl: „poetické zabíjí poesii“. Hurník není poetický. A tak u Hurníka je poezií sám název Notýsek - malý intimní záznamníček postřehů, citátů a náčrtků myšlenek.
I barevné pojmenování Notýsků je poezie. Přitom nemají žádný heraldický význam, jsou rozmarem a hrou. Dialog pana Jelita se slečnou Jitrnicí; Rozmontovat Hamleta a znovu ho seštymovat; Divit se se Sisyfem, proč mu balvan pořád padá; Bitva tří císařů viděna travestovaně od spodu pohledem ubojovaných ubožáků; Zúčastnit se skurilního dialogu dvou vdov po Kozinovi a Lomikarovi a jejich sbližování nad hroby svých milých; Hra s názvy květin - bolehlav, mateřídouška, pomněnka, slzičky Panny Marie; Umanutý malíř, který čeká tak dlouho, až se oblaka zastaví a jeho malování spláchnou deštěm. Uplývání kamarádské party, smrtí osekávanou až k poslednímu, který se s bývalými souputníky loučí paradoxů plným světlým steskem. Taková a podobná je Hurníkova poezie. A přidejme umnou a zaujatou hru se slovy, se skladbou textu, kterou má rád a bohatě pěstuje. Je to poezie hry s jazykem, se situacemi, ale i s předměty, třeba housle a dýmka Sherlocka Holmese...
Ilja Hurník: Notýsky -Modrý (2006), Růžový, (2007), Fialový (2008), Infračervený (2009), Tyrkysový (2010)
Nakladatelství Akropolis
O autorovi| MILOŠ HORANSKÝ, Autor je divadelní režisér a pedagog
