Předminulou středu byl ve Francii propuštěn íránský obchodník, po jehož vydání toužili Američané. A o víkendu se do Francie vrátila mladá lektorka, která si nedobrovolně prodloužila pobyt v Íránu o deset měsíců . Byl to výměnný obchod, anebo nebyl? Je přece jen příliš divoká představa, že by to fungovalo takto přímočaře. A především, že by v demokratické Francii šlo ovlivnit soud tak lehce jako v teokratickém Íránu. To ovšem nemění nic na tom, že Teheránu jeho starý dobrý kousek zase vyšel. Z držení západního rukojmího - tedy pardon, zatčení francouzské agentky - vytřískal politický kapitál. A pokud ne přímo reciproční propuštění Íránce drženého ve Francii, tak alespoň vytvoření zdání, že něco takového dokáže.
Íránu se ovšem povedla ještě jiná věc: vnést spory mezi Francii a USA. A co lepšího než alespoň trošku rozložit spojence, kteří se horko těžko dohadují i na tak bezzubých opatřeních, jako jsou sankce, si přát? Klidu na práci na jaderném programu - samozřejmě mírovém - bude zase o trochu víc.
Alarmující na celé věci je, že Teherán používá i třicet let po islámské revoluci kartu rukojmích. Je si totiž vědom ceny každého života pro Západ. Jak jinak se dívat na případ mladé lektorky, která je nejdřív zatčena, pak poněkud okatě obviněna ze závažných zločinů a následně odsouzena pouze k zaplacení pokuty (byť vysoké) místo dvou pětiletých trestů? Taktika, která slouží většinou jen teroristům, se očividně hodí i některým státům.
Čtěte „Íránská hra o západní rukojmí...“ na straně 7
