Evangelický kněz a signatář Charty 77 Jan Šimsa byl před třiceti lety odsouzen do vězení za to, že si při domovní prohlídce dovolil přetahovat se s estébákem o soukromý dopis od Jana Patočky. Tuzemské soudy Šimsu dosud odmítaly rehabilitovat, protože byl prý odsouzen řádně podle tehdy platných zákonů.
Proti této justiční idiocii, nebo snad zvůli, musel zasáhnout až Ústavní soud, který nedávný verdikt Nejvyššího soudu v uvedeném smyslu zrušil. Šimsa se měl „stát tak či onak předmětem represe ze strany státní moci, a to pro své svědomí a občanské přesvědčení“, uvedla soudkyně zpravodajka Eliška Wagnerová, jež zároveň kritizovala současný Nejvyšší soud za formalistické rozhodování.
Komentář Elišky Wagnerové by se mohl považovat za standardní názor demokraticky uvažujícího soudce, který není zatížen minulostí a je schopen věci nahlížet v jejich kontextu, což bohužel v české justici není vůbec samozřejmé.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
V případě Jana Šimsy sehrály neblahou roli soudy, na prvním místě Nejvyšší soud, a není žádným tajemstvím, že v této instituci dosud sedí lidé, kteří se zapletli s minulým režimem. Co si však myslet v případě úřadu, který je plodem demokratické revoluce a naší snahy po vypořádání se se zločiny komunismu?
V červnu 1989 jsem byl čtyřmi příslušníky StB unesen z demonstrace v Královské oboře, vyvezen za Prahu do křivoklátských lesů, kde jsem byl na opuštěné lesní cestě zbit a okraden o osobní věci. Příští den jsem byl opět těmi samými estébáky fyzicky napaden v jejich úřadovně v Bartolomějské ulici v Praze, když jsem odmítl vypovídat. Estébáci se tehdy ani nenamáhali zachovat sebemenší rámec nějakého úředního postupu. Ještě týž den jsem na ně podal trestní oznámení.
Tehdejší komunistická Inspekce ministra vnitra reagovala briskně. Byl jsem vyslechnut, byl se mnou řádně sepsán protokol, byla obstarána lékařská správa a vypracováno odborné lékařské vyjádření a byli vyslechnuti i inkriminovaní příslušníci StB.
I když vyšetřování bylo pochopitelně jako „nedůvodné“ zamítnuto usnesením prokurátora Vojenské obvodové prokuratury Praha nadporučíkem JUDr. Ivo Palanem, úřední šiml aspoň zařehtal. Nakonec jsem dostal i dobrozdání, ve kterém bylo celkem podrobně rozvedeno, proč bylo moje oznámení odloženo. I když JUDr. Palan věděl, že kryje nezákonný postup StB, který byl trestný i tehdy (za komunistického režimu bylo navíc nemyslitelné, aby někdo žaloval StB za něco, co neprovedla – i v případě pravdivého vylíčení věcí jste se vystavovali nebezpečí trestního postihu za tzv. útok na veřejného činitele), prokurátor aspoň dostál všem úředním formalitám.
V naději, že se blýská na lepší časy, jsem po listopadu 1989 trestní oznámení na estébáky zopakoval. Bylo to ovšem v době, kdy se komunistická státní správa začínala pomalu ale jistě zbavovat strachu a nejistoty revolučních dní a čím dál tím víc si byla jista, že jí ze strany nové moci nejen nehrozí žádné nebezpečí, ale že ji nová moc naopak bude sama potřebovat. A vojenská prokuratura si také dala s vyšetřováním na čas.
Nakonec se ale věci přece jen daly „do pohybu“ a prokuratura (v té době ji mj. zastupovali prokurátoři Bruckner a Kříženecký, kteří zde dosud straší – všichni do jednoho z předlistopadových struktur) začala věc vyšetřovat nebo aspoň dělala, že ji vyšetřuje. Mimo jiné se mnou její vyšetřovatelé provedli rekognici na místě činu atd. Vyšetřování se ovšem táhlo a oproti době před listopadem se prokurátoři už ani nenamáhali obtěžovat mě s nějakým výsledkem.
Obrovská ostuda Když se vláda národního porozumění, respektive vláda národní oběti stala minulostí a byl zřízen Bendův Úřad pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (ÚDV), řekl jsem si, že vyšetřování zločinů z padesátých let má přednost, a úřad jsem svým podáním neobtěžoval. S vědomím, že do třetice všeho dobrého, jsem se na úřad obrátil až 26. listopadu loňského roku, kdy jsem trestní oznámení na své nechtěné spoluvýletníky do křivoklátských hvozdů podal u příležitosti vydání knihy o StB, ve které mimo jiné uvedenou příhodu popisuji.
A jak si ÚDV stojí ve srovnání s předlistopadovou inspekcí a postkomunistickou vojenskou prokuraturou? Když se po dvou měsících nikdo na mé oznámení z ÚDV neozval, volal jsem na úřad osobně, co se s ním děje. Telefon zvedl automat, představil jsem se a do nahrávacího zařízení jsem uvedl, že bych se rád dozvěděl, jak se věci mají. Uběhl další měsíc, a nic. Znovu jsem do úřadu zavolal. Tentokrát to vzala živá bytost, která mně sdělila, že mě přepojí na patřičné místo. A v následném marném vyzvánění telefonu na stole „příslušného“ referenta celá věc také skončila. Uběhly tři a půl měsíce, a s ÚDV to je jako s Kafkovým Zámkem.
Že na Nejvyšším soudu, který má reprezentovat českou justici, dodnes sedí lidé s komunistickou minulostí, ba co hůř, s komunistickým způsobem přemítání o světě vezdejším, je obrovská ostuda, která cosi vypovídá o stavu české veřejnosti osmnáct let po pádu komunistického režimu. Byli snad tímto postkomunistickým marasmem napadeni i instituce a lidé, kteří měli mimo jiné ztělesňovat náš rozchod s neblahou minulostí?
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Petr Placák, historik
