Nové estonské mince, které rozšířily od 1. ledna rodinu eur, vyvolaly hněv Moskvy. Rusko nijak tvrdě nekomentovalo vstup prvního postsovětského státu do eurozóny, ale ostře se ohradilo proti mapě Estonska na euromincích. Podle Moskvy jde o „anexi ruského území“.
Včera se k nařčení, že nevelké Estonsko na euru zaútočilo na celistvost ruského státu, musel vyjadřovat i estonský velvyslanec v Rusku Simmu Tiik. Odmítl ale informaci, že mapa na mincích eura neodpovídá skutečnosti.
V ruských novinách už několik dnů kolují zprávy, že oblasti, které jsou na minci zahrnuty do mapy Estonska, patří Rusku. Podle některých odborníků je na nových mincích stará mapa Estonska v hranicích z roku 1920, kdy byla součástí Estonska skutečně některá území patřící dnes k Rusku.
Pokračování na straně 8
Estonské euro pobouřilo Rusko
Dokončení ze strany 1
„Tohle vůbec není pravda,“ ohradil se estonský velvyslanec proti nařčení moskevské diplomacie v rozhovoru pro vlivnou ruskou rozhlasovou stanici Echo Moskvy. Vzápětí ale připustil: „Umělecké pojetí mohlo způsobit, že nějaký ten milimetr nesouhlasí... Milimetr sem, milimetr tam, ale je třeba vědět, že poválečná mapa vypadala úplně jinak.“
Stejné vysvětlení podala téměř současně i Národní banka Estonska. „Jde o umělecké ztvárnění estonských hranic,“ zdůraznil její tiskový mluvčí. Nejen on proto vyzývá Rusko ke klidu a prohlašuje, že nikdo od malé euromince nemůže čekat kartografickou přesnost při zobrazení jednoho z nejmenších států Evropy.
Estonské přiznání: k jisté chybě došlo Estonský velvyslanec v Rusku Simmu Tiik na druhou stranu přiznal, že k jisté chybě v procesu tvorby mince došlo. V roce 2004 byl vyhlášen konkurz na estonské euro. Rytec Lembit Lychmus, který se nakonec stal jeho vítězem, skutečně navrhoval zobrazit starou, předválečnou mapu země. Ta Estonsku „přidává“ pár čtverečních kilometrů. Podle Tiika ale byla tato „chyba“ nakonec včas opravena.
Jenže ani v Estonsku nejsou s mapou na euru všichni spokojeni. Svůj protest již vyjádřili představitelé malého národa Setů. Podle nich naopak mapa nezahrnuje některá estonská území obývaná Sety. De facto je tedy prý na euru sovětské Estonsko tak, jak bylo vyobrazeno v atlasech SSSR.
Ve skutečnosti Setové žijí jak v Rusku, tak v Estonsku. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 byl pravoslavný ugrofinský národ rozdělen mezi dva státy. Pohraniční spor mezi Estonskem a Ruskem ale trval nadále. Klíčovým dokumentem je takzvaná dohoda z Tartu z roku 1920, podle které Estonsku připadly dnešní ruský Pečorský okres a město Ivanogorod.
Pět let po okupaci Estonska v roce 1940, tedy v roce 1945, bylo toto území odčleněno od sovětské socialistické Estonské republiky a připsáno k svazovému Rusku.
V devadesátých letech minulého století, po získání samostatnosti, estonští nacionalisté požadovali návrat těchto území, která představují zhruba pět procent původního Estonska. Dokonce se tehdy tiskly mapy s dvojitou hranicí - reálnou a tou odpovídající dohodě z Tartu. V roce 2005 ale obě země po dlouhých jednáních na nátlak Evropské unie podepsaly novou smlouvu, ve které Pečorský okres a Ivanogorod zůstaly Rusku.
Vladimir Putin ratifikaci zakázal Ani to neznamenalo definitivní konec sporů. Moskva posléze odvolala svůj podpis pod dokumentem, protože estonští poslanci ho sice ratifikovali, zároveň ale trvali na dodatku o přetrvávající platnosti dohody z Tartu. Podle tehdejšího ruského prezidenta Vladimira Putina taková formulace mohla sloužit jako důvod k územním požadavkům Estonska vůči Rusku, a tak ratifikaci zakázal.
Estonci ale reálně poslední dobou již nepožadují návrat území -takový krok by nepodpořila ani Evropská unie, ani Severoatlantická aliance. Proto možná nakonec od trvání na platnosti dohody z Tartu ustoupí.
Kromě pohraničního sporu se projevuje řada dalších neshod mezi těmito tak rozdílnými sousedy - jak velikostí, tak i mentalitou. Především Estonci dodnes pokládají Rusy za okupanty, Rusové zase nemohou Estoncům zapomenout jejich spolupráci s Němci během druhé světové války a dodnes oslavované estonské jednotky SS bojující proti Rudé armádě na straně nacistů.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
