Kacířští Češi, nazval svůj komentář ze začátku září britský týdeník The Economist. A přesně o tři měsíce později na tomtéž místě se blížícímu se českému řízení Evropské unie věnoval znovu, tentokrát v článku s výmluvným titulkem Nerudný strýček Václav.
Na těchto dvou příkladech se dá demonstrovat, co velká část EU od svého nového člena čeká. Tedy zpochybňování opěrných pilířů evropské integrace korunované rolí svérázného prezidenta. Je to samozřejmě hodnocení velmi zjednodušené. Je ale i spravedlivé? A hlavně – jaký vliv může české předsednictví na budoucnost sotva sjednocené Evropy mít?
Francouzi v pohotovosti To, jak může nadcházející půlrok vypadat, naznačil letošní pátek 12. prosince. V Bruselu ještě ani nestačil skončit ostře sledovaný summit EU a prezident Václav Klaus už v Praze rozcupovával jeho závěry, u jejichž dojednávání nebyl on, nýbrž zástupci české vlády.
„Přece není možné, aby se takto včera v podvečer dohodl někdo v Bruselu, že to bude jinak,“ komentoval příslib, že každé členské zemi zůstane zástupce v Evropské komisi, i když Lisabonská smlouva ji zmenšuje. A skutečnost, že se francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu podařilo dosáhnout dohody o tzv. energetickoklimatickém balíčku, označil za „skandální“ – Francouzi to prý totiž jen nechtěli nechat Čechům. Zástupci vlády z Prahy naopak dosažené kompromisy kvitovali. Není třeba hádat, kterou ze stran média s větší chutí citovala, a to nejen česká...
Podobná kakofonie bude zřejmě v souvislosti s českým řízením unie ještě sílit. Jenže problémem nemusí být jen to, že z Prahy zaznívají a nejspíš i celý příští půlrok budou zaznívat dva oficiální hlasy. A ani to, že ten mediálně vděčnější, a tudíž zdánlivě důležitější bývá ten provokativní – tedy ten hradní. Kritikou Lisabonské smlouvy počínaje a vzdorem k vyvěšení unijní vlajky na Hradě konče. A v tomto případě je vedlejší, že Václav Klaus může mít – a často i má – pravdu.
Způsob vysílání takových signálů je totiž vodou na mlýn těm, proti nimž prezident se svými názorovými následníky brojí: velkým státům, které se pochopitelně nechtějí vzdát vlády nad stále větším euroklubem. A jakou lepší příležitost by mohli dostat než rozhádané české předsednictví...
Největší pozornost si v tomto ohledu nepochybně zaslouží i příští půlrok Francie v čele s hyperaktivním Nicolasem Sarkozym. Formálně sice unijní kormidlo poputuje z Paříže do Prahy, už teď je ale jasné, že některé převodové páky zůstanou v rukách dosavadních majitelů. Společným fórem se středomořskými zeměmi počínaje, klubem zemí se společnou měnou euro konče. Tedy zatím... Mluví se totiž o plánu, podle nějž by v případě českého „sabotování“ EU nastoupili Francouzi a s nimi případně i dalčí klíčoví hráči na scénu ještě viditelněji. Byť formálně by v čele stolu zůstali sedět dál Češi.
Třetí cesta S českým řízením unie se tedy pojí několik nástrah. Buď Češi sehrají roli Leninových „užitečných idiotů“, kteří se stanou vítaným argumentem pro zastánce takové podoby silnější Evropy, v níž budou mít ještě větší slovo dlouholetí, velcí a evropským myšlenkám dostatečně oddaní hráči. Ostatně Lisabonská smlouva v tomto smyslu nabízí jistý modus operandi – vytvoření funkce stálého předsedy Evropské rady („prezidenta EU“) a posílení postu společného evropského šéfdiplomata.
Potom je tu také možnost, že si „čeští kacíři“ opět vytrpí své na pomyslné hranici – tentokrát nikoliv kostnické, ale bruselské – a obohatí Evropu o nové myšlenky anebo alespoň dodají větší váhu těm již existujícím pragmatickým.
Anebo je tu ještě třetí varianta. Předsednictví kromě otřesů na české domácí scéně nic zásadního nezpůsobí. Prezident Klaus si na evropském pódiu užije svých 15 minut slávy a dál si bude pěstovat svoji aureolu „disidenta“, která mu ve srovnání s jeho předchůdcem na Hradě tak moc chybí. České předsednictví bude navzdory všem peripetiím označeno obvyklým bezobsažným termínem „úspěšné“ a vlak evropské integrace pojede dál. I s nerudným strýčkem Václavem.
***
Kakofonie bude v souvislosti s českým řízením unie ještě sílit. Problém ale nemusí plynout jen z toho, že z Prahy budou nejspíš příští půlrok zaznívat dva oficiální hlasy. S českým předsednictvím EU se pojí i další nástrahy.
