Pražské konference nebyly prvním setkáním státníků a vědců ze zemí Evropské unie zabývajícím se internetem a přidruženými problémy. Za průlomovou je v tomto směru považována loňská konference v Bledu pod taktovkou slovinského předsednictví, kde byl také ustaven hlavní orgán s názvem Future Internet Assembly, který má všechny činnosti koordinovat.
O co konkrétně jde? Podle zástupců Evropské unie, mezi nimiž je nejviditelnější eurokomisařka Viviane Redingová, se internet coby klíčová složka celé ekonomiky nemůže vyvíjet živelně a bez kontroly nebo podpory státních úřadů na evropské úrovni. Proto se unie snaží být v otázkách internetu obzvlášť aktivní.
Jeden z hlavních úkolů tak spočívá ve vymanění internetu (respektive organizace ICANN, která má na starosti jeho správu) z područí Spojených států amerických. Byly vzneseny požadavky, aby se podřizoval pokud možno samotné OSN, avšak bez valného výsledku.
Na druhé straně se pozornost zaměřuje na internetové poskytovatele. EU už několikrát dokázala svou sílu při regulaci cen roamingových hovorů. Bitvy s internetovými providery však zůstávají prozatím především na papíře. Točí se hlavně kolem regulace internetové telefonie, která mnohým poskytovatelům přináší nemalé ztráty, protože jsou zároveň providery hlasových služeb. Zde se unie jednoznačně staví na stranu uživatelů a poskytovatelům pohrozila tvrdými kroky, pokud v omezování hodlají pokračovat. Mnoho témat spjatých s Future Internetem se také dotýká bezpečnosti, a to jak samotných uživatelů, tak vyšších zájmů. Sladit obojí rozhodně nebude jednoduché, což dobře vystihuje i část projevu Viviane Redingové, která říká, že „v této oblasti budou muset technici a vědci pracovat společně s politiky, aby byl nalezen vyvážený přístup mezi zajištěním bezpečnosti a legitimním právem uživatelů na jejich soukromí“. V praxi to znamená, že internet pod taktovkou EU nejspíše čeká nějaká ta forma regulace.
Future Internet také znamená podporu mnoha vědeckých uskupení, které se nějakým způsobem zabývají výzkumem souvisejícím s celosvětovou sítí. Řeší například problémy spojené s živelným vývojem internetu (co dělat, až dojdou IPv4 adresy a jak co nejbezbolestněji přejít na IPv6) anebo s takzvaným „internetem věcí“. Ten počítá s tím, že k internetu se v budoucnosti bude připojovat prakticky cokoli (elektrospotřebiče, ale i obaly od zboží), a to prostřednictvím technologie RFID. To si vyžádá velké nároky nejenom na infrastrukturu, ale i ochranu soukromí.
Řeší se zcela imaginární problémy – jako například to, jestli nepotřebujeme „více internetů“ (jeden pro státní správu a úřady, další třeba pro děti a tak dále), protože myšlenka jedné a všeobjímající sítě je podle mnohých do budoucna neudržitelná. Evropská unie financuje tyto výzkumné projekty částkou 400 milionů eur ročně, další miliarda eur putuje do podpory rozvoje broadbandu.
