Tak je to tu! Stejně jako v případě nešťastného Irska, Portugalská vláda je přesvědčena, že na to má (zatím). Europolitické špičky jsou přesvědčeny, že na to nemá. A protože nejvíc z portugalských dluhů vlastní bankrotující Španělsko, na které záchranný euroval nemá (zatím), je potřeba pustit na trh tu a tam nějakou pochybnost o portugalské schopnosti bankrot ustát, neboť v dluhové unii se bankrotovat nesmí (zatím), a přinutit neochotnou vládu, aby požádala o půjčku. Podle vyjádření zahraničních ministrů Německa a Francie, žádný nátlak na Portugalsko neexistuje. Proč? Protože státy Unie jsou v rozpočtové politice suverénní (zatím)! Že po ponižující půjčce obě vlády Irska a Portugalska prohrají volby, je evidentní. Euroskeptici a ekonomové mají jasno! Euro je dlouhodobě neudržitelné, a tak politici pouze kupují čas. Lidský život je krátký a život politika ještě kratší. Eurooptimisté a europolitici mají také naprosto jasno, jak nedávno poněkud hystericky vyjádřil prezident Sarkozy: „Evropa a euro je totéž,“ čili hodnota absolutní, hodnota samotné Unie a hodnota ekonomice nadřazená. Opravdu? Podívejme se na problém z nadřazeného hlediska euronihilisty. Krize bankrotujících států má dva základní prvky, jedním je přímo monumentální zadlužení nejen státu, ale i soukromého sektoru, a druhým je ještě hlubší propad produktivity. Aby hospodářství těchto států (včetně Itálie) začalo být opět konkurenceschopné, potřebuje deflaci, aby se dostalo na úroveň severní Evropy.
To se ale podařit ani nemůže, musely by se snížit platy a ceny zhruba o 30 % (The FT, 9. 1. 2011), což je politicky neproveditelné. Ani jeden problém tudíž není řešitelný. Záchranné půjčky zadlužení jen prohlubují a oddalují krizi, vždyť 6% půjčka Irsku je vyšší než jeho hospodářský růst. Portugalský státní a veřejný dluh dohromady dosahují už teď děsivých 325 % HDP a nikdy nebude v recesi splatitelný. A co je vůbec nejhorší: deflace zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. Proto je bankrot, třebaže v rámci eurozóny, nevyhnutelný, přestože o něm nechtějí budovatelé Evropy ani slyšet. Problém extrémního dualismu ve výkonnosti v rámci eurozóny to však nevyřeší, ten se bude stále prohlubovat a znamená buď radikální snížení životní úrovně jedněch, nebo radikálně vysoké dotace druhých. A proto i další krizi.
Německo s tím už má zkušenost. Odhaduje se, že západní Němce stála sanace východního Německa 1,6 bilionu eur, nemluvě o dotacích v podobě nákladů na přestěhování parlamentu a vlády do Berlína a třímilionovou emigraci mladých lidí z východu. Jedná se o miniaturní problém národního státu ve srovnání s tím, co by spolykaly jižní státy Evropy. Proto také německá kancléřka trvá na fiskální disciplíně a pravidlech, na trestech pro viníky a jiných opatřeních, které strukturální krizi neřeší, ale brání se vytvoření integrované dluhové unie. Ví totiž, že Němci neomezenou finanční odpovědnost akceptovat nebudou. Je to však to jediné, co unitární stát může vytvořit.
Portugalský státní a veřejný dluh dohromady dosahuje už teď děsivých 325 % HDP a nikdy nebude v recesi splatitelný. A co je nejhorší: deflace hodnotu dluhu ještě zvyšuje.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
