Čistým bloudem, který se po počátečním hledání své identity stane vykupitelem a strážcem svatého grálu Parsifalem, v němž jsou symbolikou obtížená témata propojena mystériem Velkého pátku, se Wagner zabýval dlouho předtím, než přistoupil ke kompozici svého bilančního „rozloučení se světem“. Vyšel z eposu středověkého básníka a rytíře Wolframa von Eschenbacha o Parzivalovi, který se od nevědomosti skrze soucit dopracuje k prozření. Premiéra se uskutečnila ve Wagnerově „posvátném“ Bayreuthu roku 1882. Kvůli Parsifalovi Wagnera zavrhl filozof Friedrich Nietzsche, který svému Mistrovi vyčítal návrat ke křesťanství. Ta výtka je ovšem nespravedlivá – Wagner sice používá křesťanskou symboliku, ale kam vlastně jeho hrdinové směřují (nebo se duchovně vyvíjejí), se nikdy jednoznačně nedozvíme. Jako Walhalla určitě nejsou nebesa v křesťanském smyslu, ani v Parsifalovi inspirace artušovskými legendami, svatým grálem a buddhismem nejsou ničím víc než motivy, kvůli kterým dnes fanoušci stojí fronty na nové díly Harryho Pottera nebo romány Dana Browna.
Orchestr Národního divadla opět ožil Nelze zpochybnit Wagnera jako geniálního hudebního skladatele, ale „vznešenost“ jeho ezoterních „slavností zasvěcení“ netřeba považovat za zjevenou pravdu. V jeho operách mají často větší roli autobiografická témata než tolik vzývané mudrování o smyslu života a vesmíru. Parsifala uvedly obě pražské opery hned 1. ledna 1914, kdy padla ochranná lhůta stanovená Wagnerem pro jeho uvádění mimo Bayreuth, což tenkrát nikomu nevadilo. Teprve mnohem později nešlo operu uvádět z různých ideologických důvodů.
Orchestr ND pod taktovkou Johna Fioreho opět ožil a vrátil se (i bez rekonkurzů) k výkonům, k nimž ho pozvedl nejen tento dirigent v Prstenu Nibelungově nebo Děvčeti ze Západu (podobně blahodárně zapůsobila osobnost formátu Jiřího Kouta nebo v případě SOP Jana Latham Koeniga). Bylo úlevné, že i v ND je možné bez interpretačních hrubek „podlehnout“ téměř pěti hodinám sofistikovaného přediva motivů. Vnořit se do hudby plynoucí, valící se, zklidněně spočívající i vášnivě burácející v bohaté plastičnosti zvuku i barevnosti „nekonečných“ ploch, které dávají zapomenout na čas a navozují až transový stav přechodu vědomí do jiných oblastí, kde realita ustupuje a otevírá průhledy do hlubin podvědomí.
Pro Evu Urbanovou je po Kabaniše role Kundry dalším triumfem (jistě i díky její zkušenosti s Ortrudou v Metropolitní opeře v režii Roberta Wilsona). V inscenaci ND téměř nesejde z jeviště a ve složitých vrstvách této napravené hříšnice od čarodějnické divokosti po oddanou kajícnost se jí podařilo nejen pěvecky, ale i herecky udržet po celou dobu intenzitu vnitřního napětí. Také u nás dobře známý Tomasz Konieczny svým znělým barytonem vyjádřil hloubku trýzně strážce grálu Amfortase obtíženého hříchem. A Svatopluk Sem využil příležitosti, aby do vznešeného poklidu vnesl dramatické plochy „nečistého bouřliváka“ čaroděje Klingsora. A vyzdvihnout je třeba i sbor, který má v Parsifalovi klíčovou úlohu. Výkon, v němž spojilo své síly Národní divadlo s Pražským filharmonickým sborem, byl co do hutnosti zvuku, tak jeho stmelenosti velkolepý.
Jakkoli německý tenorista Alfons Eberz zpíval Parsifala i v Bayreuthu, při pražské premiéře se mu nepodařilo rozvrhnout síly tak, aby bez hlasové únavy v závěru sklenul onen velký oblouk od naivního blouda po muže, který se po dlouhém putování může stát novým strážcem posvátného grálu. Zejména úvodní vyprávění Gurnemanze, které zakládá celý příběh, bylo poznamenáno méně plastickým výkonem Matthiase Hölleho, jehož bas se prosazoval nad orchestrem obtížněji a neuhlídal pohyby paží, tak aby se podřídil přísné herecké stylizaci ostatních. Ale i tak byly výkony sólistů v našich poměrech nadstandardní, a to i v menších rolích. Režie Jiřího Heřmana byla pěvcům i Wagnerovi nápomocná a držela se obřadné povahy a estetiky mystického rituálu. Pro vizuální podobu shromáždili inscenátoři středověké motivy hradu a mnichů zarámované zlatistým portálem ve stylu gotických maleb, zenovou zahradu, do jejíchž oblázků asketa v bílém kostýmu uhrabával obrazce, a vzdušné orientální kostýmy Klingsorových čarovných dívek. A díky technickým a světelným „kouzlům“ dali hmotnou podobu Wagnerově „slavnostní hře zasvěcení“ tak, že zůstala otevřená imaginaci. V tom je další z předností inscenace: ze spletitého přediva témat, symbolů a významů si každý může vybrat to, co rezonuje s jeho vlastní zkušeností. Parsifalem po Kátě Kabanové opera Národního divadla naznačila, že se dokáže pod vedením silných osobností vřadit do evropských souvislostí.
***
Richard Wagner: Parsifal
Dirigent: John Fiore Režie: Jiří Heřman Scéna: Pavel Svoboda Kostýmy: Alexandra Grusková Národní divadlo, premiéra 19. 3.
O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je operní kritička
