LN Jak vypadá situace v Bělorusku více než půl roku od prezidentských voleb?
Důležité je, že lidé získali důvěru v to, že se dá něco změnit. Jsou mnohem aktivnější a zbavili se strachu. Pochopili, že těch, kteří chtějí změny, je většina. Na druhou stranu si vláda tolik nevěří a je agresivnější. Takové represe, jaké byly prováděny teď po volbách, předtím nikdy nebyly. Podmínky, ve kterých nyní pracujeme, jsou samozřejmě těžší, protože většina nevládních organizací už nemá registraci a to se u nás trestá vězením. Stejně tak velké množství našich aktivistů ztratilo zaměstnání. To je hlavní způsob, jak s námi vláda bojuje. Ale optimismus tady je, protože hlavní jsou vždycky lidé. A k nám přišlo poslední dobou tolik nových a mladých lidí. Proto nemůžeme nebýt optimisté a věříme, že máme normální dobré šance.
Příznivců opozice v Bělorusku tedy neustále přibývá?
Určitě. Pokud před volbami měli političtí lídři podporu kolem jednoho dvou procent, tak jsem začínal i já, tak během voleb pro nás hlasovalo asi 25 až 30 procent obyvatel. A více než 90 procent lidí v zemi mě už zná. Lidé totiž vidí alternativu, která tu dříve nebyla. Předtím si říkali: Kdo, když ne on, myšleno Lukašenko, a to se teď změnilo. Teď je pro nás nejdůležitější tyto nové lidi neztratit.
Jak se dá Lukašenkův režim změnit, jak proti němu bojovat?
Existuje jen jediná metoda práce proti diktatuře, a to je organizace pouličních manifestací. Volbami se diktatura nikdy změnit nedá. Protože oni nikdy neřeknou, jaké byly skutečné výsledky, oni ty hlasy ani nepočítají. Prostě jen vyplní volební protokoly. Náš úkol je aktivizovat lidi, aby se jich v určitý den sešlo na náměstí velké množství. A byly takové momenty v historii, kdy velký počet lidí donutil i policii, aby přešla na jejich stranu. Ale ještě budeme muset hodně pracovat. Musíme dávat lidem informace a pomoci jim odbourat strach.
Chystáte v nejbližší době další protesty?
Určitě je třeba provádět akce v ulicích, ale to neznamená, že pokaždé když zakřičíme, tak se sejdou lidé. Musí tu být určité souznění, na jedné straně jsou naše přání a na druhé přání lidí. Například 16. září jsme uspořádali rockový koncert na památku lidí, kteří zmizeli. Přišlo čtyři nebo pět tisíc lidí. To není špatné, ale je to málo. Dalším problémem je, že v Bělorusku již několik let není ekonomická či sociální krize. A lidé, kteří přišli za námi, ti neprotestovali kvůli klobásám, ale kvůli morálním hodnotám. A takových lidí je u vás i v Bělorusku menšina.
Nebojíte se, že budete za své aktivity poslán znovu do vězení?
U nás dávají lidi do vězení ne proto, že porušují zákon, ale kvůli politickým cílům. Pokud vláda dojde k závěru, že je lepší, abych byl zavřený, tak budu ve vězení. Teď si vláda myslí, že je lepší, když jsem na svobodě. Tak se můžu vrátit do Běloruska a propaganda opět může říct: Podívejte se, Milinkevič se zase vrátil, je to špion světového imperialismu, zase si jel pro peníze na Západ. Oni prostě pořád přemýšlejí, co je pro ně výhodnější. Ale i kdybych věděl, že mě chtějí uvěznit, tak ze země neodjedu. Nikdy.
Jsou pro vás inspirací události v Československu v roce 1989?
Myslím si, že události v Československu a v Polsku jsou podobné tomu, co se nyní děje u nás. I u vás i u nás se sjednotily různé síly a sjednotily se okolo slova svoboda. Pro nás je velmi důležité využít vaší zkušenosti. Zároveň pokud mě sem zve exprezident Havel, je to pro mě velká čest.
Vůdce běloruské opozice vystudoval fyziku na univerzitě v Hrodně. V roce 1996 založil občanské sdružení Ratuša, které působí neoficiálně - před třemi lety bylo zakázáno. V letošních prezidentských volbách byl hlavním protikandidátem Alexandra Lukašenka. Za účast na nepovoleném shromáždění strávil v dubnu dva týdny ve vězení.
Jak by mohlo Česko pomoci běloruské opozici?
Aljaksandr Milinkevič (59)
Češi mohou být našimi dobrými velvyslanci ve sjednocené Evropě, oni už jimi jsou. Máme mnoho společného, Češi lépe rozumějí tomu, co u nás probíhá. Když jde o podporu médií u nás, když mluvím s vašimi politiky o podpoře občanské společnosti, která bojuje proti diktatuře, tak je snadné najít společnou řeč. Takže můžete být takovým mostem mezi námi a Evropou.
Ale je dobře, že Česko nečeká, až Brusel něco rozhodne, ale sami pracujete. Třeba program podpory studentů je pro nás velmi důležitý. Tím se vyplňuje nejen určitý morální závazek solidarity, ale pomáháte nám bojovat se strachem. A běloruská vláda se nejvíce bojí právě solidarity.
A jak vás může podpořit Evropská unie?
Unie pomáhá, dali nám peníze na stipendia pro studenty, pomáhá organizovat elektronická média, která budou vysílat do Běloruska, podporuje nás morálně. Ale neví, jak podporovat organizace v Bělorusku. V Evropě již zapomněli, jak bojovat proti diktaturám. Lépe se jim pracuje s demokraty.
Je těžké to odhadnout, ale myslíte si, že by mohlo dojít ke změně režimu v blízké době?
Já musím být a jsem optimistou. Jsem přesvědčen, že tento režim vydrží několik let, ale ne víc. Ale i kdybyste se předtím zeptali Václava Havla nebo Lecha Walesy, kdy vyhrajete, tak oni by vám taky nemohli říct, jaký to bude den a měsíc. Tento boj není založen na tom, že budeme mít přesný den revoluce, ale jde o každodenní práci s lidmi, chození od dveří ke dveřím. Tuto práci u nás vykonávají tisíce lidí a všichni si přejí, aby ta změna přišla co nejrychleji.
