Mohli bychom se pohoršovat, obávat se, ale ono je to vlastně dobře. Miliony lidí za hranicemi unie totiž kulturně, civilizačně a hlavně lidsky patří k národům, které už v unii jsou. Že dnešní hranice unie nekopírují hranice národů, jejichž státy jsou už členy EU, není také nic překvapivého. Nebýt brutálního zásahu druhé světové války do etnické rozmanitosti střední a východní Evropy, nejednalo by se o pět milionů lidí, ale možná deset, či dvacet.
Přidělovat občanství i lidem za hranicemi vlastního státu je právo každé národní vlády. Právo, kterého často využívají i nejvýznamnější evropské státy, Německem počínaje. I pár tisíc lidí na Hlučínsku má někde v sekretáři německý pas. Takže Berlín těžko může pozdvihovat obočí nad tím, že něco podobného dělají Rumuni, Bulhaři a chystají se Maďaři. Kromě jistých rizik, vzhledem k počtům nijak významných, to má i kladnou stránku. Připomíná to, že dnešní EU ještě stále není celoevropská a že další rozšiřování je nevyhnutelné. A to i do takových končin, jako je třeba Moldavsko.
Čtěte „Unie se rozšíří...“ na straně 6
