Kamenné zídky Lescunu se k sobě tiskly jako zachvácené trémou před amfiteátrem vrcholků obklopujících svažité pastviny kolem vesnice. Žhnoucí slunce svádělo boj s přívaly deště, které dopadaly jako hrstky rýže na řinčící břidlici.
Místní hotel řídila madame Carrafancqová, usměvavá krátkovlasá žena, jejímž velitelským stanovištěm byla dřevem obložená pracovna zdobená vycpaným datlem, orly, liškou, několika kunami a kůžemi ze dvou medvědů. Proti jejímu stolu stál stojan a v něm pět pušek s velkým dostřelem. Obklopovala ji sebejistá aura hoteliérky, jejíž hosté se jen zřídkakdy dohadují o výši účtu.
Madame Carrafancqová nedávno otevřela ve stejné ulici spartánskou gîte pro chudé poutníky jako já. Právě jsem se po týdnu oholil a osprchoval, když mě vyrušil příchod asi padesátiletého muže s bílým pěstěným knírem a v polodlouhých hnědých šortkách. Helmut byl bankéřem z Norimberka a na druhý den se chystal vyrazit po haute route vyzbrojen gigantickou bavorskou klobásou. Vytáhl jsem svou, kratší, lehce mramorovanou, schlíplou saucisson.
„Je moc měkká!“ odfrkl Helmut. „Není dobrá k chůzi.“ „Nemám ji k chůzi, ale k jídlu.“ „Já vím, já vím,“ odpověděl Helmut mávaje svým mohutným obuškem. „Ale jistě vidíte, že je ta vaše klobáska měkká. Je to prostě měkká klobása. Nevydrží tolik, co ta moje.“
„Je čerstvá,“ namítl jsem pochybovačně a snažil se svou saucisson držet tak, aby její ochablost byla co nejméně nápadná.
„Právě proto dlouho nevydrží,“ triumfoval Helmut. „Protože je čerstvá. To je ta potíž s vaší klobáskou. Pochopte, moje německá klobása je stará. A v tom spočívá její síla,“ pokračoval a třásl svým wurstem, aby vynikla jeho pevnost. „Takhle se uchová ještě spoustu dní. Celé týdny!“
Helmut měl samozřejmě pravdu. Moje klobáska se nehodila na dlouhé túry po horách. Uviděl jsem ji v lescunském alimentation a nechal se zlákat neobvykle bledým a poddajným střívkem, jímž se radikálně lišila od tuhého choriza tvořícího základ mé stravy ve Španělsku. Teď jsem viděl, že by taková zvědavost mohla být nebezpečná; když jde do tuhého, ze všeho nejméně potřebujete měkkou klobásu. „Až půjdu příště na výpravu do hor,“ řekl jsem Helmutovi uznale, „koupím si bavorskou.“
Probudil jsem se pozdě a hned viděl, že Helmutova postel je už prázdná a ustlaná. V alimentation jsem nakoupil jídlo na dalších osm dní, které jsem podle svého odhadu potřeboval, než dojdu k další vesnici, Gavarnie, a pak jsem vyšel po úzké cestě podél Gave de Lescun směrem ke skalnatým věžím Aiguilles d’Ansabčre.
Každým dnem putování k východu se Pyreneje stávaly majestátnějšími. Svažující se travnaté hřebeny vystřídal rozpraskaný kámen. Silueta obzoru byla čím dál vyšší a členitější. Každé odpoledne se na francouzské straně shlukovala hrozivá mračna, která se před setměním odsunula a zanechala oblohu posetou hvězdami. Jednou za soumraku plula po nebi v jednom šiku řada mohutných bouřkových oblaků, planoucích ohněm, jako kdyby někdo prováděl soustředěný útok na hřeben.
V této vysoko položené pustině žili poslední pyrenejští medvědi, vycházející za potravou ze svých lesních doupat na kraji údolí Aspe. „Pyrenejský medvěd hnědý je úplně obyčejná šelma a nemá ani smysl jej popisovat; jen málokdo ho neviděl na vlastní oči…,“ napsal Gaston Phoebus, vikomt z Béarnu, ve čtrnáctém století. Příčinou snížení jejich počtu byl zpočátku lov, ale později se o úbytek medvědů zasloužily nemalou měrou také ovce. Když se v Pyrenejích usadila jejich stáda a přirozené prostředí medvědů se začalo postupně zmenšovat kvůli pastvinám a cestám, medvědi, kteří se probouzeli ze zimního spánku, měli čím dál větší potíže se sháněním potravy, takže se uchylovali k požírání těchto chundelatých přistěhovalců. Ovčáci útočníky stříleli a později je trávili strychninem. Počet medvědů se radikálně snížil.
Když Baring-Gouldová počátkem dvacátého století putovala Pyrenejemi, zjistila, že vesnice v údolích Couseranu, kdysi proslavené výcvikem tančících medvědů, přišly o obživu a že stará tradice, v rámci níž si holiči vystavili na dvorek vycpaného Míšu jako reklamu na prodej pravého medvědího sádla také vymizela.
Tou dobou se už do Pyrenejí každoročně přesouvaly jen ze Španělska 2,4 milionu ovcí. Když vypukla druhá světová válka, hledalo v jedlových a bukových lesích Pyrenejí útočiště pouhých 200 medvědů. Do roku 1957 se jejich počet snížil na sedmdesát, počátkem osmdesátých let jich zůstalo už jen dvacet a na začátku devadesátých let jich mohlo být tak deset. Údajně jich zbývalo už jen osm a pohybovali se v údolí Aspe a na východě sousedícím údolím Ossau. Marně jsem se rozhlížel a naslouchal. Ve Španělsku jsem občas vycítil vlčí pohled, ale nikdy jsem vlky neviděl. Přítomnost vzácnějších medvědů jsem ani necítil; měl jsem větší šanci zahlédnout yettiho. Jako sentimentální obyvatel nížin jsem je usilovně vyhlížel: představa pravidelné migrace pastýřů se stády mi dodávala jistotu, ale potřeboval jsem i divočinu s dravými šelmami. Ty dvě věci k sobě nerozlučně patřily. Obzoru v těchto končinách dominuje ulomený zub Picu du Midi d’Ossau, 2884 metry vysoký monolit se strmými svahy, jehož charakteristický profil a přístupnost z něj činí svatyni francouzských horalů.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Dole pod horou leží Refuge de Pombie, horská chata postavená nad ledovcovým jezírkem. U jediného volného stolu v jídelně seděl Helmut. Při jídle vytáhl svou klobásu: „Ještě pořád mám dlouhou klobásu!“ prohlásil nahlas.
„To je báječné, Helmute!“ „Ano,“ pokračoval, třímaje špalík masa pravou rukou. „Tahle klobása je gut. Tvrdá!“
Mladá Francouzka u sousedního stolu zírala na Helmuta s otevřenými ústy; z vidličky jí sklouzlo sousto telecího a spadlo do talíře.
Na druhý den brzy ráno jsem se škrábal na suchou skořicově zbarvenou skálu Picu du Midi d’Ossau. Bez batohu jsem se přímo vznášel průrvami, skalními srázy a komíny ke dvěma vrcholkům. Pod mými chodidly ležely srpky vrcholových morén, připomínající řadu úsměvů vzniklých kdysi dávno sunutím ledovce od úpatí hory. Ve víru stoupajícího vzduchu kroužil sup bělohlavý. Z vrcholku vypadaly hory jednotvárné a nízké, jako nepomalovaný model z papírové hmoty. Při pohledu z výšky hory ztrácejí barvy a tónování. A také pocit vertikálního měřítka. Chvíli jsem se tím klamem kochal s vědomím, že Pic du Midi d’Ossau je oproti vrcholům na východě jen o málo víc než pouhý pupínek.
O necelých čtyřiadvacet hodin později jsem se na hory díval zespodu. Z Picu du Midi d’Ossau jsem sestoupil o 1500 metrů níž, přešel silnici klesající z průsmyku Col du Pourtalet a zahájil dlouhý výstup zpátky do výšin. Tisíc metrů nad mou hlavou otvíral Col d’Arrious dveře k divokému srdci Hautes Pyrénées. Za průsmykem natěsnány jeden vedle druhého se tyčily velikány tohoto nejvyššího pásma: Balaitous, Vignemale, Perdido, Posets a Maladeta – třítisícové masivy, jejichž severní svahy, sevřené ledovci, dosud setrvávají v době ledové.
Na východní straně průsmyku se ráz hor změnil. Stezka se vinula při samém kraji jezera Lac d’Arrious, pak se vlnila podél Passage d’Orteig a nakonec se zařízla přímo do severního svahu Picu d’Arriel. Horizont přede mnou zakrývalo mnoho vrcholků masivu Balaitous. Pode mnou se prostírala konstelace jezírek, Lacs d’Arrémoulit, obklopených skálou ohlazenou ledem. Vedle největšího jezera jsem viděl prohnutou střechu horské boudy a postavičky, které se pomalu pohybovaly u jejích dveří.
Přespal jsem pod hvězdami u jednoho z jezírek a vstal brzy, ještě než se z boudy začaly ozývat zvuky. Průsmyk Col de Palais byl ještě ponořen do stínu, když jsem k němu došel a hleděl přes cíp Španělska na Balaitous, nejzápadnější třítisícovku v Pyrenejích. V devatenáctém století se tato hora skrývala v jednom z nejméně prozkoumaných koutů Evropy; znali ji jen lovci kamzíků. Když do této oblasti pronikli cestovatelé z evropských nížin s nohama zpevněnýma bandážemi, zpečetili osud jedné z posledních evropských divočin. Jedním z největších pyrenejských průkopníků byl právník a advokát ze Stretton Hallu v Leicesteru, energický Charles Packe. Packe, narozený v roce 1826, patřil k onomu vymizelému archetypu mužů, kteří beze spěchu, s takřka encyklopedickou zvídavostí, bloumali světem.
Byl učencem a botanikem, kartografem a geologem.
Po třicítce si zamiloval Pyreneje a tato oddaná vášeň jej o tři roky později přivedla k vydání oblíbeného Průvodce Pyrenejemi, jednoho ze zdrojů, které pak využíval Bellock při svých pyrenejských toulkách. Když Packe zlézal sám nějaký náročný terén, uvazoval se pro jistotu ke svým dvěma pyrenejským ovčáckým psům, kteří se jmenovali Ossoüe a Azor.
Masiv Balaitous Packeho mimořádně potrápil. Tato hora, vysoká 3144 metrů, patří v Pyrenejích k nejhůř přístupným; obklopují ji hřebeny a vedlejší vrcholy, které ztěžují výhled a komplikují vyhledávání trasy. Při své první výpravě do této oblasti v roce 1862 se Packe vrátil do nížin, aniž by Balaitous vůbec našel. Napsal pak, že Balaitous je „…tak naprosto vzdálená od obvyklých tras, že si ani průvodci z Eaux-Bonnes nejsou tak docela jistí, kde přesně leží…“.
O dva roky později se tam vrátil s průvodcem JeanemPierrem Gaspardem. Strávil v blízkosti hory sedm dní, než rozpoznal vrchol, ale když na něj posléze vystoupil, zjistil, že je už označený mohylou z kamenů; před ním už horu zlezli jiní. V roce 1825 vystoupili na vrchol po různých strastech vojenští pozorovatelé Peytier a Hossard; mimo jiné zlezli 2974 vysokou horu Palas v domnění, že zdolali Balaitous.
***
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Nicholas Crane Pěšky napříč Evropou Vydalo: Nakladatelství BB/art 432 stran, cena 224 Kč Zítra: Nevábné chuťovky
