Za těch pár dnů, které uběhly od zaplnění nově vytvořených evropských postů, jsme se o obou držitelích funkcí dozvěděli některé nové informace: Herman Van Rompuy se svou stranou se kvůli účasti ve vládě zřekl plnění volebního slibu a v roli šéfa parlamentu pak proto, aby realizaci tohoto slibu - naplnění nálezu tamního ústavního soudu - zabránil, podnikal dosti krkolomné procedurální fígle, například nechal vyměnit zámky od zasedacího sálu či se nedostavoval do kanceláře, aby nemusel převzít důležitý dopis. Belgickou politickou scénu dokázal v roli premiéra uklidnit za cenu odkládání ožehavých rozhodnutí.
Catherine Ashtonová byla aktivistkou CND, organizace, která usilovala o jednostranné jaderné odzbrojení Británie a vystoupení z NATO.
Jsou tyto kusé, z kontextu vytržené informace důležité, nebo ne? Na radikální levici začínali třeba i Barroso či Solana. Ale každý to o nich dlouho ví a měl čas udělat si o nich obrázek. Ashtonová vystoupala do vysoké politiky přes nevolenou Sněmovnu lordů, což je způsob, který má legitimitu v Británii, ale nikde jinde. A Van Rompuye příliš neznají ani evropští diplomaté, natož občané. Zvenčí se obtížně posuzuje, zda jeho styl politiky, jevící rysy pohrdání demokratickými pravidly, je pro Belgii užitečný, nebo ne.
Důležité je, kdy jsme se tyto informace dozvěděli: až poté, co byla instalace těch dvou za zavřenými dveřmi dohodnutá. S tím, že je to špatně, by měl souhlasit bez rozdílu každý, kdo si myslí, že v politice na evropském kontinentu má převládat demokracie.
Čtěte „Rudé skvrny...“ na straně 7
