„V devadesátých letech, vyznačujících se postupně ustupující euforií ze společenských změn, existoval i fenomén neformální skupiny lidí, vykořeněných, stojících stranou hlavního proudu dění, odkud pozorovali události sprintující kolem, aniž by se nechali vtáhnout do jejich soukolí,“ vzpomíná fotograf Petr Králík, jenž se věnuje hlavně reportážní a dokumentární fotografii. „Byly to existence s jakýmsi punkerským přístupem k životu, kterým se při pohledu na občanský průkaz zježily vlasy a požadavek trvalého bydliště považovaly za nejhrubší urážku. Jejich pocit pramenil někde v temných osmdesátých letech, kdy
dospívali a měli už možnost jasně vnímat agonii bolševického režimu s jeho absurditou. Jejich pohled
mohl být pečetěn hudbou Joy Division či četbou Bukowského. Prostě citliví lidé mezi válci dvou režimů, kteří si navýsost cenili nezávislosti na obou dvou.“
