Typologii katolického křesťana v českých médiích vymezují tři stereotypy: svatouškovství, pokrytectví a frustrace. Tématem, které se ovšem omílá do nutkavé trapnosti, je sex. Článek paní Ludmily Hamplové Sex a vztahy podle církve (LN – Relax 30. 1.) je v tomto směru přímo ukázkový. Autorka si nedala nejmenší práci si uváděné informace ověřit, citovat literaturu, konzultovat s odborníkem či analyzovat zjištěné. Proč ostatně? O církvi a křesťanství všichni všechno víme, a co nevíme, je ještě horší, než jsme čekali. Výsledkem je snůška polopravd, omylů a lží.
Podtitul článku zní: Co katolíci nesmějí? Tak se ptá konzumní člověk nebo puberťák, který myslí jen na to, kdy vykouří první cigaretu. Praktikující věřící přijímá doporučení své církve s tím, že je opřena o autoritu Boha, který chce pro člověka dobro a nic než dobro. Nebereli to tak, žádný tzv. zákaz mu pochopitelně nic nezakáže.
„Dopustíte-li se hříchu předmanželského sexu, máte před sebou vizi manželství ovládaného chtíčem a posléze rozvod.“ To tvrdí katolická církev? Ne. Církev říká pouze to, že je to hřích, tj. že je v zájmu člověka, aby se tak nechoval. Nevím, kdo tento hřích démonizuje, oficiální církev to nedělala a nedělá. Stačí si přečíst alespoň Katechismus katolické církve. Fakt, že předmanželská zdrženlivost mnoha manželstvím pomohla a pomáhá, je tak zjevný, že ho není třeba dokazovat. Myslím, že v přesexualizované době je to minimálně znamení touhy po lásce v bezpodmínečném vztahu. Nikdo ale nikdy oficiálně netvrdil, že to automaticky zaručuje úspěch manželství. Nikdo za vás nemůže žít váš život. Různí katolíci si mohou myslet různé věci. Naštěstí v naší církvi existuje autorita, učitelský úřad, který definuje, co katolickou naukou je, ale také, co jí není. To je pro hodnocení té či oné praxe rozhodující. Katolická teologie sexu hovoří o dvojím významu pohlavního styku – spojivém a plodivém. Dar těla, tj. dar sebe sama při manželském styku, má být úplný. Tak je opravdu lidsky důstojný, tak se stává svátostným znamením spojení muže a ženy. Ano: důsledkem rozpojení sexu od plodnosti je rozpojení plodnosti od sexu. Ta však klade zásadní etické otázky: má být dítě počato ze spojení lásky, nebo nějakým úkonem v laboratoři? Jak má vznikat člověk?
Zneplatnění manželství Církev podle paní Hamplové vymezuje v životě člověka absolutně vše, včetně sexuálních praktik. Je to tak? „Proti... hrám lásky, které jsou ve službách osobního darování se a které neurážejí druhého a neznemožňují přirozené spojení, není třeba nic namítat,“ dočteme se v učebnici katolické morálky (Jiří Skoblík, 1997).
Autorka píše, že katolíci neznají rozvod a „přijatelná je pouze krátkodobá odluka, která však většinou nic neřeší“. Opět nepravda: katolická církev připouští tzv. oddělení manželů a ukončení společného bydlení (viz KKC 2383). Za určitých okolností je také možná tzv. anulace. Anulovat neboli zneplatnit manželství lze tehdy, pokud se svátost nenaplnila (například impotencí) nebo „pokud jeden z partnerů není z psychických důvodů schopen převzít manželské povinnosti“. To může v praxi zahrnovat leccos.
„Katolíci... v polovině dvacátého století uznali, že jediným cílem manželství není plodit děti.“ Omyl, který se stále opakuje. Už Římský katechismus (1566) říká, že primárním důvodem vzniku manželství je společenství muže a ženy.
O úctě paní Hamplové k pravdě svědčí i to, že na konci vložila dr. Vojtíškovi do úst větu o tom, že katolická církev „škodí celému křesťanství“ a že „řeší... změny hlenu v pochvě“. Tuto větu neřekl, text ani nemohl autorizovat.
Tolik smutná bilance jednoho Relaxu o sexu. Odborníci na katolický sex, spojte se!
O autorovi| Tomáš Jajtner, vysokoškolský učitel, manžel a otec, doktorand KTF UK
