Člověk se nestačí divit, co se, alespoň podle médií a politiků, v posledních měsících v této zemi odehrává. Atmosféra a hysterie navozují skoro pocit hrozícího nacistického puče. Realita ale je přece jen odlišná.
Kdo sleduje politický extremismus déle než několik posledních měsíců, může snadno potvrdit, že něco jako „zlatá éra“ rasistických extremistů a skinheads je již deset let pryč.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Nejvíce jejich aktivistů a aktivit tato země zažila koncem devadesátých let minulého století. Jenže tehdy se shromážděním, akcím a koncertům nevěnovala zdaleka taková pozornost ze strany policie, natož médií. I velké akce tehdy probíhaly, aniž by se o nich vůbec média a veřejnost dozvěděly.
Že současné aktivity radikálních skupin nedosahují úrovně let 1996 až 1998, je možné zjistit i jen letmým pohledem do policejních statistik. Například ty za minulý a předminulý rok vykazují v naprosté většině trestných činů spojovaných s rasovým extremismem hodnoty nižší než před desetiletím. Od let devadesátých se také snížil a poté do značné míry stabilizoval počet lidí aktivně působících na této scéně.
Kdo hodlá strašáka nárůstu extremismu držet nad hladinou, měl by se podívat i na výsledky voleb do Evropského parlamentu. Obávaná i nenáviděná Dělnická strana dostala naprosto stejných pětadvacet tisíc hlasů jako ve volbách předešlých. Ani po tři čtvrtě roce aktivit a mediálního výsluní jim další podpora voličů nepřibyla. Kde je tedy nárůst extremismu? Objektivně vzato - jediné, co narostlo opravdu masově, je mediální zájem. Je logické, že zájmu novinářů je přímo úměrná policejní asistence. A ta zase přitahuje pozornost médií.
Hlavním nositelem a šiřitelem tvrzení, že v České republice dochází k zvyšování rasistického extremismu, jsou média. Je ale zvláštní, že pro šíření této zásadní teze novináři zpravidla vycházejí ze zprostředkovaných informací. A jejich zdrojů mají hned několik: v prvé řadě jsou to některé nevládní organizace, dalším zdrojem jsou sice i extremistické organizace, ale z druhé části politického spektra, tedy Antifašistická akce (AFA).
Pokud jde o nevládní organizace, nejčastěji to je sdružení Tolerance a občanská společnost. Jenže jejich natáčení akcí na video je jedna věc a dění, nálady a poměry na radikální scéně a jejich interpretace, to je věc druhá. Fotky z padesáti metrů jsou více než nepřesný zdroj informací pro hlubší analýzy a rozbory. Přitom zde je jeden ze zásadních problémů.
Současné zařazování téměř kohokoliv z radikální scény mezi „neonacisty“ naprosto nereflektuje vnitřní vývoj a dění v této subkultuře. A tak i lidé - rozhodně jich není málo, spíše naopak - kteří se v rámci této scény stavějí proti zahledění do Německa a jeho nacionálního socialismu, dostávají v médiích nálepku „nácků“. Tento tlak zvenčí chtě nechtě zahání lidi do jednoho houfu. Dochází alespoň k dočasnému překlenování názorových rozdílů a sporů. Média a represe je totiž zahnaly na společnou loď.
Ale vraťme se ke zdrojům informací. Dalším z nich je policie. Ve stručnosti: je zcela jasné, že jinak nepříliš populární policie a její vedení raději hovoří o tom, kolik těžkooděnců poslali na „nácky“, než o nelichotivém stavu vlastní instituce či třeba o korupci mezi policejními funkcionáři.
Současná kampaň o údajném vzrůstu extremismu, která probíhá v médiích, je obr. Ale obr na extrémně hliněných nohou.
Dušan Stuchlík, novinář, dlouhodobě se zabývá bezpečnostní problematikou a politickým radikalismem, je mimo jiné zakládajícím šéfredaktorem serveru Policista.cz Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Objektivně vzato -jediné, co narostlo opravdu masově, je mediální zájem
O autorovi| DUŠAN STUCHLÍK novinář
