Jsme napjati mezi Vysokým a Nízkým. Chtěli bychom mít všechno, a ještě k tomu v harmonii. Být svatými děvkaři, citlivými mafiány, línými boháči. Zkoušíme to, kličkujeme, zapíráme se a vzápětí si dopřáváme. Pro každé své jednání jsme schopni najít dobré i špatné důvody. Naše cesta je klikatá jako zmijí kresba. Nečekané překážky, vteřinové náhody a jednání - a najednou jdeme jinam, než jsme měli naplánováno po náhodách a překážkách předchozích. Do toho se nám motají všechny ty dějiny a teologie a psychologie. A příroda, pochopitelně.
Dvě Uršuly Jak se stát uprostřed toho všeho plnokrevným člověkem? V Rubatu svěřil Sloboda otázku k prozkoumání ženské hrdince. Uršula (tak se jmenuje i předchozí román, na nějž Rubato volně navazuje) se svým životem prorubává s vášní i s rozumem. Té vášnivé Uršuly se ta rozumná bojí. První manželství ostatně skončila úderem hasáku do manželovy hlavy. Zase ji chtěl bít, jako tolikrát. Tentokrát však měla před očima obraz, jak se pro povyražení muchluje s nějakou mladicí. Přistihla je při tom. Nebylo to dobré manželství, sděluje lakonicky po několikaletém vězení jednačtyřicetiletá vražedkyně, teď už podruhé vdaná - za Miša Pátka.
Svatbou ji Mišo na malé vesnici zachránil před doživotním opovržením. Není to žádný ideál. Sedí u stolu, nechá se obsluhovat, pije, povaluje se před televizí, mluví, jen když musí. Taky ji ale nebije a sex s ním je Uršule příjemný. Chtěla by takhle být spokojená, jenže je tu ještě druhá Uršula. Ta by chtěla víc než jen chodit do fabriky, nakupovat, vařit a dělat po nocích matraci pivem páchnoucímu zachránci. Biohodiny tikají, sny na hranici zralosti a stáří občas vystavějí nějaký vzdušný zámek. Děti mít nemůže, tím je všechno těžší. Zbylo na ní ještě něco? Není přece tak stará. Ještě má hezké nohy, i zadek, ani tvář ještě není vrásčitá. Čeká ji už jen pomilování ze soucitu? Brrr. Pak ale jednou dostane dopis. Marcel Novotný, osmnáctiletý student ze vsi, jí píše, že Mišo Pátek je jeho otec. Mezi řádky Uršula vyčte, že mu jako žena není lhostejná. Rozumná Uršula a vášnivá Uršula se do sebe pustí. Začíná mela.
Dva muži a jedna Uršula „Nikdy mě řecké báje nezaujaly, zdály se mi příliš vyspekulované, nepravděpodobné, naivní a vlastně nevím pro koho vymyšlené. Ale to, co jsem se o Faidře dozvěděla, mě dorazilo. Proboha. Přesně to je můj život, moje láska!“ říká si v duchu Uršula.
Jak často se to opakuje. Myslíme, že žijeme svůj jedinečný život, a najednou zjistíme, že se nám přihodilo něco, co už tu dávno bylo. Faidra se provdala za athénského krále Thésea. Neměla důvod s ním být nespokojená. Přesto se zamilovala do Hippolyta, jeho syna z prvního manželství. Ta láska skončila tragicky: Hippolytovou smrtí a Faidřinou sebevraždou. Po stopách řeckého mýtu vypouští Sloboda Uršulu do příběhu o pokušení, obavách, strachu, ale i vzdoru, egoismu a revoltě.
Manželství i partnerství je v Rubatu -a u Slobody obecně - zárukou nekonečných konfliktů. Obdivovatel Tolstého dialektiky muže a ženy na Uršule naplno předvádí svůj pozorovatelský a psychologický postřeh. V jeden den se Uršula pomiluje jak s Marcelem, tak s manželem. Jak se synem, tak s otcem. Se životy všech zúčastněných začnou šít čerti. Jako když se pohnou na řece ledy. Všechno je v pohybu a výhružně praská.
Z různých důvodů není tahle nevěra pouhou kratochvílí. Uršuliny monology analyzují nastalou situaci z nejrůznějších stran. Co si počne zralá žena se studentíkem dál? Co když s ním otěhotní? To by ovšem znamenalo, že je Marcel vyvoleným mužem jejího života. Takže žádný hřích, ale šťastná vina! Je to ale vůbec láska, co k ní cítí? Možná to byla jen zvědavost, stala se trofejí, s níž se teď u piva před spolužáky vytahuje? Jakou šanci má případná láska na rozvíjení, když se dva musejí schovávat a nemohou se ukázat veřejně? Ano, bylo by nejlepší mít ho jen v posteli a doma za zavřenými dveřmi. Čeho se bojím? Vždyť hřešit je možná jen synonymum pro to, stávat se sama sebou. Náboženství nás před tím varuje, snaží se z nás individualitu setřít, ale co za to nabízí? Že to není logické? Bůh přece není zajatcem logiky. Jak se mám ale teď dívat na manžela? Se soucitem, jako na nevědoucího paroháče? Co udělá, až to zjistí? Zabije mě? Vyžene z domu? Mohl by pak ještě usnout vedle ženy, která zabila svého bývalého?
Diví se někdo Uršule, že přemýšlí rubato, tedy přerývaně? A to ještě do hry vstupuje její někdejší spolužačka, Marcelova matka Mária, která trpí maniodepresivitou, a přitom vytuší moc dobře, co se mezi Uršulou a jejím synem odehrává. Nedá jí ho, té jalovici, té vražedkyni, té couře, co žije s otcem jejího dítěte.
Rubato však také vypovídá o ženské emancipaci. Třeba skrze vraždu, třeba skrze nevěru. Tím, jak si Uršula vyžírá všechny pochybnosti, jak probírá sama se sebou svou situaci, dostává se najednou někam dál, hlouběji. Přestává být tou rozdvojenou osobou, která jinak žije a jinak si sní. Dospělá žena se stane dospělejší. Vlastně ani nemůže zrát jinak než skrze průšvihy a karamboly. Jedni o ní řeknou, že je bezcitná, druzí, že je silná. V obou případech půjde o tu samou Uršulu.
Slobodova klauniáda Takže si z knihy odneseme, že emancipace rovná se sem tam vražda, sem tam nevěra, s nevlastním synem, pokud možno? Je užitečné zhlédnout Slobodu na archivních filmových záběrech. Vidět ho, jak o překot mluví, jak fantazíruje, jak zabíhá do detailů, jakou mu dělá radost myslet nahlas. Dokáže si z vás nepozorovaně utahovat. Těší ho to. Má v očích lotrovské ohníčky. Není těžké si ho představit, s jakou chutí a vervou Rubato fabuluje. Jak chvíli moralizuje a na pětníku otočí a zase ponouká k nějaké drobné sviňárně. Vždycky se mu do psaní dostane něco z frašky, nějaká groteska, něco Nízkého, co připraví Vysoké o majestát. Klauniáda jako ochranný štít.
Možná to ani není jinak možné u člověka, který se snažil tak dlouho oběsit, až se mu to nakonec povedlo. Myslím, že ho nadchl ten nápad, zasadit starou řeckou báji do Děvínské Nové Vsi. Spisovatel Ján Litvák v předmluvě ke druhému vydání Narcise v roce 1995, v roce Slobodovy sebevraždy, napsal: „Kdo chce mít Slobodu rád, navzdory všem jeho opičkám, měl by se možná vyhnout tomu, aby zhltnul všechno, co mu narafičil. Vícekrát předvedl, jaký má přehled nad vlastní ztřeštěností, která je pro jeho nohsledy pastí. Nabízí bez okolků literární obžerství, přestože sám holduje askezi. Jeho život je plný obratů a překvapení, které zdaleka nejsou pro každého jen příjemné. Co překonal, nezvládl by asi každý, a možná nikdo, bez újmy. Podporuje ho v tom nadání, které ho varuje a ochraňuje hlavně před sebou samým, ani náhodou to neplatí o ostatních. Pravda a lež se tady říkají stejnými slovy.“
***
KNIHA TÝDNE
Rubato
Rudolf Sloboda Přeložila Tereza Boučková. Doslov Jana Pátková. Vydalo nakladatelství Kalich, Praha 2008. 216 stran.
O autorovi| TOMÁŠ WEISS, Autor je obchodník s knihami a publicista
