„Velmi často je oznámení ženy o sexuálním násilí smyšlené. Velmi často. Často je to i vyšetřovací verzí. Musíme prověřit, jestli nám to, co žena říká, je pravda. Mně osobně se to v praxi stalo minimálně dvakrát. Žena se bála jít domů nad ránem, bála se manžela, neuměla to odůvodnit,“ řekl Vondrášek v podcastu Spotlight.
Dodal, že přemýšlel, zda tuto zkušenost sdílet, aby nebyla vytržená z kontextu. Kriminalisté podle něj musejí brát v potaz několik verzí, ale musejí být dostatečně empatičtí.
Svá slova, která nejsou podle statistik ani výzkumů pravdivá, pak v dalších prohlášeních mírnil. „Uznávám, že nebylo šťastné použít v diskusi o smyšlených oznámeních slovní spojení – velmi často,“ přiznal o den později na stránkách policie.
Jeho slova za „smolná“ označil ve vysílání rádia Impuls také ministr vnitra Vít Rakušan. Dodal však, že za Vondráškem stojí. „Policie se v tomto lepší, je přístupná novým trendům, a proto si myslím, že ten trochu zkratkovitý výrok v celém kontextu toho, co všechno policie dělá, nešťastný byl,“ uvedl ministr. Zároveň vyzval oběti, aby se nebály na policii skutky nahlašovat.
Skutek se nestal?
Vondrášek na stránkách policie zároveň zveřejnil statistiku, podle níž se více než třetina případů odkládá z důvodů, že se skutek nestal.
V roce 2022 policie podle zprávy zahájila úkony trestního řízení pro podezření z trestného činu znásilnění v 1 375 případech, ze kterých bylo 573 případů odloženo. „V souladu s ustanovením trestního řádu, tedy z důvodu, že ve věci nešlo o podezření z trestného činu, jinými slovy se skutek nestal,“ tvrdí Vondrášek a podobná čísla uvedl i za rok předcházející.
To však neznamená, že by tyto skutky byly vymyšlené. Vzhledem k současné definici znásilnění, pro které je nutné násilí nebo pohrůžka násilím, se část případů k soudu ani nedostane. Často z důvodu, že se oběť dostatečně nebránila, neboť právní úprava nebere v potaz takzvané zamrznutí. I proto se v současné době aktivně řeší takzvaná redefinice.
Vondrášek také zopakoval svá předchozí slova, že jsou dané činy potřeba prověřovat a pracovat i s možností křivého obvinění. „Jakkoliv nelze objektivně měřit latenci trestné činnosti, oběti jakýchkoliv trestných činů se nesmí bát tyto skutky oznamovat. To bylo, je a nadále bude mým cílem,“ dodal.
Podle statistik je v Česku ročně znásilněno 12 tisíc lidí, z nichž 90 procent tvoří ženy, nahlášeno je ale jen zhruba 600 případů. Průměrně tak dochází k 34 znásilněním denně, přičemž policii je ohlášeno jen jedno či dvě z nich. Velkou roli hraje právě strach, že obětem nikdo neuvěří.
Zahraniční výzkumy dokládají, že falešných oznámení je minimum, mezi dvěma až deseti procenty. To je zhruba stejné číslo jako u všech dalších zločinů. Konkrétně například v anglické studii z roku 2013, která mapovala obvinění ze znásilnění po dobu sedmnácti měsíců, bylo z 5 651 případů pouze 35 falešných.
Větší problém jsou nenahlášené případy
Na Vondráškova slova proto okamžitě reagovali odborníci a odbornice na sexualizované násilí. „Statistiky jasně říkají, že falešných oznámení znásilnění není větší počet než u jiných trestných činů,“ uvedla například zakladatelka organizace Konsent Johanna Nejedlová.
Také ona zdůraznila, že znásilnění je trestný čin s nejvyšší latencí. „Většina obětí se totiž bojí, že jim to nikdo neuvěří,“ připomíná.
To snad neni pravda. Statistiky jasne rikaji, ze falesnych oznameni znasilneni neni vetsi pocet, nez u jinych trestnych cinu. Zaroven je znasilneni TC s nejvyssi latenci. Vetsina obeti se totiz boji, ze jim to nikdo neuveri. Takhle podle mne chranit a pomahat fakt nevypada. https://t.co/lt92mD84j5
Oběti, které čin oznámí, si podle organizací, jež pomáhají obětěm, často stěžují na nedůvěru ze strany policistů, na únavu z opakovaných výslechů nebo na necitlivé otázky směřující do oblasti jejich sexuální minulosti.
„Veřejná prohlášení vedení policie o tom, jak si ‚ženy velmi často vymýšlejí‘ jsou přesně tím důvodem, proč na policii ženy nechodí,“ potvrzují Pavel a Jasmína Houdek z Moderní sebeobrany.
Znásilnění Houdek označuje za traumatizující zážitek, který odborníci srovnávají s tím, co zažívají vojáci v ostrých bojích. „To poslední, co má oběť v hlavě, je, aby někam běžela a někomu to vykládala a strávila zbytek noci na policejní služebně. Dost často na to chce zapomenout, úplně to vytěsní,“ popsal v rozhovoru pro iDNES.cz, proč je větším problémem právě tak nízká nahlašovanost.
Svou roli hrají také mýty o takzvané ideální oběti, tedy o tom, jak se měla daná žena chovat a vypadat. Pokud tomu neodpovídá, například s pachatelem flirtovala nebo se s ním dříve znala, často se setkává s nedůvěrou a pochybnostmi.
„Za žádných okolností není znásilnění nebo jiná forma sexuálního násilí vinou oběti, bez ohledu na to, co měla na sobě, zda pila alkohol nebo kde se pohybovala. Tyto skutečnosti totiž nelze považovat za souhlas,“ zdůrazňuje nezisková organizace proFem, která se zaměřuje na pomoc obětěm.
