Člověk by se nad tím mohl pousmát, jak skupinka podivných Čechů ukradla Sudetoněmeckému krajanskému sdružení nejen jméno, ale i znak. Jenže nic k úsměvu nad tím není.
Vztahy mezi Čechy a bývalými německy mluvícími krajany se během posledních let konečně začaly dostávat do normální polohy. Neplatí sice stále ono smířlivé „co jsme si, to jsme si“, ale to nebrání spolupráci ve spoustě věcí – od oprav kostelů přes muzeum českých Němců v Ústí až po oživení bavorsko-české spolupráce. Mezi mizící komunitou bývalých krajanů a Čechy je snaha dohnat ztracené minulé dvacetiletí a zachránit alespoň část společného kulturního dědictví dříve, než odejdou poslední z generace přímých pamětníků.
Svým extremismem odlišující se skupina „českých Sudeťáků“ může křehké jaro zadupat do země, podobně jako partička Preußische Treuhand hodně poničila polsko-německé vztahy. Proto by Češi měli zásadní distanc sudetských Němců od divného českého spolku zaznamenat a zapamatovat si ho. Český landsmanšaft, to nejsou žádní sudetští Němci, ale jen ukradená značka.
