Jedním z nich je široce rozšířená fáma o smrti studenta matematiky Martina Šmída, druhým počínání poručíka StB Ludvíka Zifčáka během zásahu na Národní třídě.
Vznik fámy o Šmídově smrti odstartovalo zřejmě náhodné setkání dvaadvacetileté Drahomíry Dražské s disidentkou Miroslavou Litomiskou 17. listopadu ve tři čtvrtě na deset v noci. Litomiská doprovodila při zásahu na Národní třídě zraněnou dívku do nemocnice a Dražská jí naopak prozradila, že esenbáci zkopali jejího známého Martina tak, že zůstal ležet na dlažbě.
Z neurčitých náznaků vyrostl silný příběh až druhý den. Dražská v sobotu před polednem Litomiskou zkontaktovala a řekla jí, že esenbáci informovali rodiče studenta matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída, že jejich syn zemřel. Tehdy poprvé padlo jméno Martin Šmíd. Litomiská se okamžitě spojila s bratry Paynovými, vyzvedli Dražskou v práci a společně nahráli její svědectví. Kazetu pak dostal další disident Petr Uhl, redaktor nezávislé Východoevropské informační agentury. Uhl a několik jeho spolupracovníků si kazetu přehráli a předali zprávu o Šmídově ubití 18. listopadu krátce po desáté hodině večer zahraničním agenturám.
Pochybnosti se objevily vzápětí. Na matfyzu sice studovali dva studenti se jménem Martin Šmíd, oba byli ale živí. Československá televize s nimi 19. listopadu večer natočila krátké rozhovory. Ty měly uklidnit veřejné mínění, což se ale nepovedlo. Martin Šmíd č. 1 totiž připustil, že na demonstraci byl, a jeho z kontextu vytržená slova, že „na něho sáhla smrt“, vedla k dalším spekulacím. Druhý Martin Šmíd naopak vypadl z „podezření“ hned -v pátek 17. listopadu byl totiž podle svých slov tančit.
Do úzkých se v neděli dopoledne dostala i Dražská. Nejdřív ji tvrdě „vyslýchali“ disident Václav Benda a Uhlova žena Anna Šabatová. Už tehdy se v jejím vyprávění objevily mezery. Šabatová pak s Dražskou šla do jí označeného domu, kde měl mrtvý Šmíd bydlet. Když se ale ukázalo, že tomu tak není, Šabatová na Dražskou uhodila a ta se přiznala, že lhala. V následujících týdnech a měsících se Dražská stala naprosto nevěrohodnou, když své svědectví opakovaně měnila. To, že lhala, ovšem přiznala i během vyšetřování vojenskou prokuraturou. I když Uhl zprávu o smrti Šmída urychleně dementoval, ta mezitím obletěla svět a změnila československé dějiny.
Hned od začátku se objevily spekulace, jestli Dražská lhala sama od sebe nebo ji někdo navedl. Tady se nejčastěji spekulovalo o spiknutí části StB či disentu proti tehdejšímu vedení KSČ. Tyto konspirační teorie se ale nikdy nepotvrdily.
Pátrání po „mrtvém“ studentovi vedlo nakonec k dalšímu zajímavému objevu. Jedním z vůdců průvodu byl ostravský student Milan Růžička. Ten ale ve skutečnosti neexistoval, protože tuto identitu využíval poručík StB Ludvík Zifčák k průniku mezi radikální studenty.
Zifčáka-Růžičku odvezla po úderu obuškem do předloktí z Národní třídy sanitka. Ovšem až poté, co zde poměrně dlouhou dobu ležel na dlažbě. Zifčák sám v březnu 1990 vypověděl, že ho nadřízení instruovali, aby sehrál roli mrtvého studenta a naznačil i to, že s StB spolupracovala i Dražská. Cílem měla být diskreditace vedení strany v čele s Milošem Jakešem. Parlamentní vyšetřovací komise nicméně jeho slovům neuvěřila, dospěla k názoru, že z psychického napětí prostě omdlel, a jeho roli označila za „okrajovou“.
Pokud by Zifčák mluvil pravdu, jeho příběh by do toho Dražské dobře zapadal a jednalo by se nejspíš opravdu o dopředu připravené spiknutí. Žádné relevantní důkazy ale pro takové tvrzení neexistují a souhra dvou náhodných událostí proto realitu popisuje lépe.
***
Zifčák: Dražská k nám patřila „Tu fámu jsme nemohli nechat náhodě.“
* Vymyslela si Drahomíra Dražská mrtvého studenta z popudu StB? Odpověď stále není jasná. * Ludvík Zifčák (na dobovém a současném snímku), agent StB ve studentském hnutí, tvrdí, že Dražská byla součástí akce StB. „Měli jsme zajistit, aby bylo vidět, že tam někdo leží, a aby kolem byli důvěryhodní svědci. Úkol jsme splnili,“ říká Zifčák pro časopis Týden. „Do mé skupiny patřila i Dražská, přes niž se zpráva dostala k Petru Uhlovi - a od něho na Západ. Fámu jsme nemohli nechat náhodě. (...) Uhl o tom samozřejmě nevěděl,“ říká Zifčák. * Cílem StB byla tehdy podle Zifčáka změna vedení KSČ. „Raději bych se jako voják zastřelil, kdybych měl od velitelů náznaky, že ta akce směřuje ke svržení režimu. To si v StB nikdo, s kým jsem přišel do styku, nepřál.“
