Hledáte-li v této zemi elity, najdete je nejvíce mezi pozdními čtyřicátníky. Stačí se podívat na lidi mířící do vlády či na nové vedení ODS. A hledáte-li v této zemi fanoušky argentinského fotbalu, najdete je hlavně mezi nimi. Za všechny jmenujme Alexandra Vondru, ekonomického analytika Jana Macháčka a řadu nejmenovaných redaktorů Lidovek.
Proč vlastně? Protože to je generace, která brala rozum v pozdních 70. letech, v době nejhlubšího Husákova temna, tažení proti všemu svobodnému včetně dlouhých vlasů. A jestli tu dobu prosvětlil nějaký blesk, byli to fotbaloví mistři světa z Argentiny.
Nejlepší fotbal hrály „mařeny“ Finále z června 1978 nepřestává fascinovat hodně lidí. Domácí Argentina poráží v prodloužení Nizozemsko 3:1, ale to zásadní pro mladého českého diváka nespočívá ve výsledku. Spočívá v tom, že v době, kdy u nás vládne heslo „kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, předvádějí nejlepší hru vlasatci v argentinských a holandských dresech.
Kempes, Fillol, Tarantini, Luque, Krol, Neeskens - ti bozi jako by se vysmívali Husákovi & spol. Mají „mařeny“, a přesto hrají nejlepší fotbal na světě. Nebo snad právě proto? Hodně z nás by na to tehdy přísahalo. Když Mario Kempes běží po rozhodujícím gólu od branky soupeře, hříva za ním vlaje i na obrazovkách normalizační televize. Tak kde je to vaše „kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, soudruzi? Radost až do rána.
Tyhle zážitky vedly k postojům přetrvávajícím dodnes. „Celoživotně se mi líbí Argentina,“ přiznává Alexandr Vondra v debatě Lidovek. „Sázím na Argentinu, dotáhne to podle mě do finále.“ A chytá se toho i mladší generace. Když před půlrokem dělal Sport rozhovor s vlasatým ostravským stoperem Alešem Neuwirthem, ptali se ho, je-li pravda, že právě kvůli dlouhým vlasům obdivuje argentinské fotbalisty. „Je,“ odpověděl Neuwirth, „nejvíce se mi vždy líbil Batistuta. Fotbalově i povahou.“
Ale jedna zásadní otázka nás vrací na začátek. Když v tom fascinujícím finále v Buenos Aires před 32 lety hráli vlasáči typu Maria Kempese i Ruuda Krola, proč se u nás stalo módou - módním vzdorem, chtělo by se říci - fandit právě Argentině, a ne Nizozemsku? Tady jasná odpověď schází. A podívámeli se na realitu tehdejší Argentiny, jako by se tu projevoval postup podle hesla „fanděte Argentině a na vše ostatní zapomeňte“.
Za junty jako za Husáka Upřímně řečeno v roce 1978 si tu nikdo nepřipouštěl, že Kempes reprezentuje stát, kde vládne vojenská junta mnohem brutálnější než proslulý chilský Pinochet, o Husákovi nemluvě. Bylo dva roky po puči v Buenos Aires, po začátku vlády, jež přinesla smrt třiceti tisícům Argentinců (pro srovnání počet obětí chilské junty se odhaduje na tři tisíce). Jenže zatímco s Chile se pojilo jméno Pinochet coby světový hromosvod zla, s Argentinou se nepojilo jméno generála Videly - nýbrž Maria Kempese. Na tohle fanoušci Argentiny zapomínali a zapomínají dodnes.
Ani s dlouhými vlasy to nebylo jednoznačné. Připomeňme, co před třemi lety řekl pro LN slavný tvůrce filmové hudby (Oscary za Babel a Zkrocenou horu) Gustavo Santaolalla: „Stačilo mít dlouhé vlasy,“ odpověděl na otázku, co ho vyhnalo z Argentiny. „Hráli jste rock, což stačilo, aby si vás odvezli, jak se říkalo, prozkoumat trestní rejstřík a nechali si vás den nebo dva za mřížemi. V době nejkrutějšího pronásledování a mizení lidí se v Argentině nedalo žít.“ Nepřipomíná to zkušenost z naší normalizace? Neblahé „osmačtyřicítky“ (zadržení na 48 hodin bez udání důvodu) a estébáckou akci Asanace, která vyháněla ze země nepohodlné lidi? Čemu a komu věřit? Televizi, která ukázala vlasatce v argentinské reprezentaci, nebo svědectví muže, který ze země utekl před juntou?
Když Daniel Passarella, jeden z mistrů světa 1978, převzal v 90. letech argentinský národní tým, vyštípal z něj vlasatce (mnohými uctívaný Batistuta se musel ostříhat) a další „projevy zženštilosti“. Jeho slavný předchůdce Cesar Menotti, trenér šampionů z roku 1978, pak napsal v textu pro Právo: „Passarella nechce v reprezentačním mužstvu žádného hráče s dlouhými vlasy, žádného s náušnicí, žádného homosexuála. Jeho názory připomínají minulé časy, kdy diktátoři byli v naší zemi u moci a mladí fotbalisté byli odváženi na místní policejní velitelství, kde jim ostříhali jejich dlouhé vlasy.“ Maradona, Castro a Guevara Vůbec nic proti argentinskému fotbalu, Kempesovi ani jeho vlasům, právě naopak. Ale to paušální fandění Argentině je nějaké divné - jakoby na jedno oko slepé. Dokonale to ilustruje postava Diega Maradony. Na šampionátu 1978 je Maradona ještě jen nenasazeným mladíčkem. V roce 1982 ale už fandí Argentině i jemu notná část Čechů včetně alternativců a opozičníků. Jako by zapomněli, že je těsně po válce s Británií, kterou rozpoutala argentinská junta přepadením Falkland. A o čtyři roky později, když Maradona přivádí Argentinu k druhému titulu, se z fandění stává mánie. Že si pomůže „boží rukou“ ve čtvrtfinále s Anglií? Koho to zajímá, je-li celoživotním fanouškem Argentiny?
Dnes se o Maradonovi v roli trenéra píše, že je „pako“, aniž by to s fanděním nějak hnulo. Status paka není u individualit ničím výjimečným. Ale v případě Maradony je to cosi více. Pěkně o tom píše v Respektu Markéta Pilátová. Fotbalu skoro nerozumí, přesněji asi jako autor těchto řádek, zato žila pár let v Argentině, takže ví, co říká. Připomíná, že „božský Diego“ má na lýtku vytetovaný portrét Fidela Castra a na rameni Che Guevaru. No není ta Argentina k zulíbání?
Fandit Argentině je u nás jakousi módou. Ale je to fandění, které implicitně předpokládá klapku na jedno oko.
***
Když Kempes běží po rozhodujícím gólu od branky soupeře, hříva za ním vlaje i na obrazovkách normalizační televize
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
