Mezi staroegyptská umělecká díla, která nás nejvíce fascinují, nepochybně patří bizarní kolosální sochy proslulého náboženského reformátora Achnatona (1348 až 1331 př. n. l.). Již na počátku své vlády je tento faraon nechal vztyčit podél tří vnitřních stěn velkého otevřeného dvora chrámu „Aton byl nalezen“, který postavil na počest jediného slunečního boha Atona v Karnaku.
Když však smrtí Achnatona jeho reforma skončila, nové sídelní město „Atonův obzor“ a všechny Atonovy chrámy byly zbořeny, sochy svrženy a jméno krále odstraněno téměř ze všech památek, aby už nic nepřipomínalo „nepřítele a kacíře z Achetatonu“. A skutečně teprve po rozluštění hieroglyfického písma v roce 1822 mohlo být Achnatonovo jméno objeveno a opět vysloveno.
Lékaři se mýlili Jako první spatřil neobvyklé Achnatonovy pětimetrové pískovcové sochy v roce 1925 francouzský architekt Maurice Pillet, který tehdy řídil práce Egyptské památkové služby v Karnaku. Nalezl však pouze dvě sochy a fragmenty několika dalších. Teprve další archeologické výzkumy chrámu zvaného „Aton byl nalezen“ (o úctyhodných rozměrech 700 x 200 m) vedly k objevu dalších soch a jejich částí, takže dnes známe celkem 35 Achnatonových soch.
Avšak jen nejvýznamnější z nich jsou vystaveny v muzeích v Káhiře, Luxoru a Alexandrii. Jednu sochu darovala egyptská vláda v roce 1972 Francii za její pomoc při záchraně Abú Simbelu a dalších núbijských chrámů. Nyní ji lze obdivovat v pařížském Louvru.
Achnatonovy sochy z Karnaku, které kombinují rysy mužské a ženské, mladické a stařecké, lidské a královské (tedy božské), vždy vzbuzovaly podiv a úžas. Jak mohl být takto znázorněn egyptský panovník, jehož měl přece charakterizovat idealizovaný obličej, dokonalá atletická postava a tradiční odznaky královské moci?
V případě Achnatona však byla již před objevením karnackých kolosů známa jeho zvláštní („groteskní“) vyobrazení se štíhlým, protáhlým obličejem, špičatou bradou a tlustými rty, s dlouhým krkem, téměř ženskými prsy, kulatým, vystupujícím břichem, širokými boky, tučnými stehny a dlouhýma, protáhlýma nohama. Nápisy přitom dokládají, že sám Achnaton instruoval umělce v tomto novém stylu, v němž byl nadále zobrazován nejen on a jeho rodina, ale i dvořané. Od počátku si tudíž egyptologové kladli otázku, jestli takové znázorňování nějakým způsobem odráželo skutečnou královu fyzickou podobu. Na pomoc jim s vysvětlením několikrát přišli lékaři, mezi posledními v roce 1993 A. L. Burridgeová s hypotézou o postižení Achnatona Marfanovým syndromem. Jde o dědičné onemocnění, při kterém mívají nemocní vysokou postavu, dlouhé tenké končetiny i prsty a trychtýřovitý hrudník. V roce 1994 vyslovili J. Y. Arramon a É. Crubezy teorii o faraonově postižení Barraquer-Simonsovým syndromem. Při této poruše se podkožní tuk zvýšenou mírou ukládá v obličeji a na krku. A v loňském roce I. M. Braverman a Ph. A. Mackowiak přišli s úvahou o postižení Antley-Bixlerovým syndromem. Dědičná nemoc charakterizovaná deformacemi kostry a těla.
Podobou Achnatona se v poslední době zabývala dánská egyptoložka Lise Mannicheová, která je autorkou velice zasvěcené knihy o jeho kolosálních stojících sochách. Podává v ní především úplný podrobný katalog všech dochovaných Achnatonových karnackých soch a fragmentů, z nichž mnohé zveřejňuje vůbec poprvé.
V dalších kapitolách předkládá všechny dosavadní interpretace soch, zabývá se estetickými hledisky a shrnuje patologickou problematiku. Mnohé sochy, jejichž počet 35 je dán počtem dochovaných hlav, mají úmyslně poškozené oči, nos a ústa. Navzájem se od sebe liší pokrývkami hlavy a korunami, přítomností rituálního vousu či provedením anatomických detailů.
Mezi různými názory, koho vlastně tyto sochy představují (prapůvodní božstvo, boha plodnosti, boha slunce), je přece jenom nejpravděpodobnější uvažovat o králi Achnatonovi (identifikovaném jeho jménem na opasku). Tyto sochy mohli spatřit jen členové královské rodiny, kněží a chrámový personál, kteří jako jediní měli přístup do dvora Atonova chrámu. Nikdy je nemohla vidět veřejnost, která však měla možnost zahlédnout královskou rodinu při procesích směřujících z paláce do chrámu. Autorka dochází k závěru, že zpodobnění Achnatona je třeba hledat spíše „ve stylistických a ideologických kritériích“.
Egyptologům pomohla genetika Hlavní potíž spočívá v tom, že nemáme k dispozici Achnatonovo tělo. Jediným možným „kandidátem“ mezi královskými mumiemi jsou značně poškozené ostatky nalezené v roce 1907 v hrobce KV 55 v Údolí králů.
Jde ale spíše o kostru než o mumii, přičemž v lepším stavu se dochovala pouze lebka. Dosavadní výzkumy ukázaly, že tělo patřilo muži subtilní postavy, vysokému 154 až 165 cm, který měl stejnou krevní skupinu jako Tutanchamon a kadeř vlasů nalezená v Tutanchamonově hrobce, který zemřel ve věku 20 až 25 let. Předměty objevené ve skalní hrobce naznačují, že by mohlo jít o tělo Achnatona, nebo se to alespoň domnívali lidé, kteří ho pohřbili, i ti, kteří pohřeb narušili.
Situace se však změnila po zveřejnění výsledků antropologického, radiologického a genetického studia královských mumií 18. dynastie, mezi nimiž byly i ostatky z této hrobky. Testy DNA totiž neodhalily žádné stopy zmíněných syndromů a ani pánev rekonstruovaná pomocí CT nevykázala žádné ženské znaky.
Pokud jde tedy skutečně o ostatky Achnatona, pak je tvrzení Mannicheové o tom, že neobvyklý způsob znázorňování krále má umělecké a náboženské důvody, zcela opodstatněný. Velmi důležité je i zjištění vyššího stáří muže ze zmíněné hrobky na 35 až 45 let (nikoli 20-25 let), což plně odpovídá Achnatonově věku.
Mezi výsledky uvedeného výzkumu patří i stanovení genetické příbuznosti pěti generací královské rodiny 18. dynastie, včetně prokázání Tutanchamonova otce (ostatky Achnatona z KV 55) a matky (neidentifikovaná žena z jiné hrobky).
Oba zárodky, pěti- a sedmiměsíční, nalezené v Tutanchamonově hrobce, mohou být dcery tohoto krále. Tělo z hrobky KV 55 nenese žádné známky fyzického znetvoření způsobeného uvedenými syndromy. Zdá se tedy, že osobitá podoba Achnatona neodpovídá jeho skutečnému vzhledu. Sochy a reliéfy spíše odrážejí Achnatonovo učení o králově výlučném postavení jako syna slunečního boha Atona. V této roli je nejen zvěstovatelem bohovy vůle, ale také otcem i matkou všech lidí.
O autorovi| BŘETISLAV VACHALA, Autor pracuje v Českém egyptologickém ústavu FF UK. Článek byl převzat z listopadového čísla časopisu Vesmír, které vyšlo minulý týden. Titulky a mezititulky doplnila redakce Lidových novin.
