Kdysi mi vyprávěl spisovatel Jiří Mucha, jak francouzský prezident Charles de Gaulle žil těsně po válce ve smrtelném strachu, že každou chvíli vypukne válka další. „Zatímco každý obyčejný francouzský občan věděl, že svět si potřebuje konečně od válečného násilí odpočinout, muž, který měl k dispozici informace ze všech možných myslitelných zdrojů, včetně těch tajných, žil v tomto směru mimo realitu,“ říkal mi Jiří Mucha, který měl ve Francii vlivné přátele.
Vzpomněl jsem si na tenhle téměř čtyřicet let starý rozhovor tento týden, kdy se čirou náhodou sešly na stránkách novin hned dvě události svědčící o tom, že i ti nejmocnější, nejbohatší a tudíž teoreticky nejlépe informovaní mohou žít ve fatálním omylu, z něhož je často nevyvede ani kruté procitnutí.
Ta první se týkala katastrofických zpráv ze Spojených arabských emirátů, že letitému symbolu blahobytu hrozí krach. Každý, kdo tenhle kout světa navštívil, byť jen jako turista, si musel klást permanentní otázku: jak dlouho tohle rozmařilé utrácení může vydržet?
Je úžasné projíždět se mezi mrakodrapy, které tvarem připomínají pomačkané obaly od elektroniky a soupeří ve výšce s dostřelem protiletadlových kanónů. Pozorovat v šortkách z koridoru obchodního domu lyžaře, kteří se prohánějí po sjezdovce na umělém sněhu za sklem sotva metr od vás v konstantní teplotě -3 stupně Celsia nebo procházet se tímtéž způsobem mezi mořskými potvorami v obřím vestavěném akváriu. Vůbec nejvíc mě ale fascinovala zdánlivá maličkost v tomhle megalunaparku: zasklené autobusové zastávky s klimatizací, které nechal pro občany postavit jako dárek sám panovník.
Jenže i plýtvání má své meze. A zatímco Indové, Nepálci či Evropané, kteří obstarávají v emirátech většinu nutné práce, dávali najevo své pochybnosti o stabilitě tohoto bohatství už loni, kdy jsem tam byl, „lokálové“, jak se říká vyvoleným, kteří se s místním přísně střeženým občanstvím už narodili, dál v blahé nevědomosti utráceli, až to bylo někdy komické. Jako když tu třeba jistá firma stavěla síť dálnic a na dotaz, zda to má být včetně dešťové kanalizace, se dostavila odpověď: „Jistě. Postavte to jako v té nejvyspělejší evropské zemi.“ Kde ovšem – na rozdíl od Emirátů – prší…
Je určitě příjemné, když vás stát k svatbě podaruje domem a na studiích ve Velké Británii vám platí dokonce dvojnásobek předchozího platu, aby vám vynahradil stesk po domově. Ale je to zároveň sebevražedné. Úplně stejně jako když se někdo systematicky přežírá.
Ta druhá zpráva se týkala Mirka Topolánka. Když se začal omlouvat za Toskánsko i za radovánky u Berlusconiho, vypadalo to nadějně. Že konečně pochopil, kde udělal chybu a nebude ji už opakovat. Jenže když tu omluvu dokončil, bylo jasné, že nepochopil vůbec nic. Běžný občan mu totiž vůbec nezazlívá blahobyt, nýbrž to, že si plete politiku s podnikáním. Takže pojede-li příště na dovolenou sice na Máchovo jezero, jak slibuje, ale se stejnými arogantními vypasenými magnáty, jakoby nezměnil vůbec nic. Diagnóza sebepoškozování dál trvá.
