Když se mě někdo zeptá, zda jsem feministka, tak sice souhlasím, ale hned vysvětluji, že feminismů je mnoho, že je to filozofie, životní styl i světový názor „potřebující“ jinakost druhého i odlišnost interpretací. Hned druhé poučuji a sebe sama nepřímo obhajuji i vymezuji. Nechci být zařazována do vulgárně zjednodušeného a bohužel obvyklého pojetí, že feministky jsou ty, co nenávidí muže a stále s nimi bojují. Když někdo položí obdobnou otázku režisérce Olze Sommerové, jednoznačně a bez zaváhání řekne, že je feministka. A když se jí nikdo neptá, prohlašuje to sama o sobě, otevřeně se hlásí k tomuto široké veřejnosti stále ještě pejorativně znějícímu označení. Nejen pro její filmy, ale i kvůli tomu si jí vážím.
Hlásí se k feminismu, aniž potřebuje dávat bližší vymezení. Tak suverénně to prohlašuje snad proto, že svým životem, tvorbou, citlivostí, mateřstvím i krásnou tváří jednoznačně, beze slov a proklamací bourá hluboce zakořeněnou představu, že feministky jsou ženy, které jsou ošklivé, neschopné a bez mateřského citu. Prostě že jsou to ženské, které si svoje mindráky kompenzují nějakou bojovnou ideologií a zdůrazňují, že jsou lepší než muži.
Matka dvou úspěšných dětí Olga Sommerová je, i když se včera dožila šedesátky, vždy elegantně oblečená, vždy obdivovaná muži, dvakrát vdaná, matka dvou úspěšných dětí. Syn kameraman a dcera režisérka následují matku, šlapou jí svými úspěchy na paty a oni s ní a ona s nimi - jak by to možná dělali otcové - nesoupeří, nezápasí, snaží se, aby ji překonali, a ona je na jejich úspěch pyšná. Dokázal by to muž, tedy otec?
„Na place“ při natáčení má autoritu. Mnozí budoucí adepti filmového umění jsou šťastni, když ji smějí při práci pozorovat a aspoň přenášet pro ni kabely a bedničky. Natáčela se mnou 13. komnatu. Dokument? Člověka si nastudovala a pak na jeho životě dokazovala jeho stylizací svoje pojetí hodnot i umělecký záběr. A když z těch hodin a hodin záběrů sestříhala dokument, řekla jsem si, že mě vystihla lépe, než bych sama sebe byla schopna vyjádřit. Ve zkratce i gestem. Na které si trpělivě čekala během natáčení. Olga ostatním dává prostor k vyjádření, ale když její syn kameraman měl jiné pojetí, klidně ho okřikla: „Maminka a režisér se musí poslouchat. A já jsem teď tady obojí a mám svůj záměr, a proto toč zleva, z nadhledu, tak, jak ti to říkám.“ Je to feministické? Je to moudré!
Soubor jejích interview v kniháchO čem sní ženy přečetly desetitisíce čtenářů a čtenářek. V jiném dokumentu Sedm světel oslavuje sílu žen, které přežily ty nejhorší koncentrační tábory za druhé světové války a potom ještě našly sílu se prosadit. Staly se matkami, umělkyněmi, spisovatelkami. Další tři generačně spřízněné ženy umělkyně zachycuje při jejich tvorbě, ale současně na pozadí historických událostí, které prožívají. Dává tím tázaným i zobrazovaným ženám prostor, nehraje si na to, že je to celá pravda. Neprosazuje přes ně sebe a svoje názory a na jejich příkladě vlastní pojetí, natož pak nějakou feministickou ideologii. To „typické“ feministky nedělají. Tak mnoho spokojenosti do další etapy života.
Olga Sommerová
Filmová dokumentaristka a pedagožka se narodila 2. srpna 1949 v Praze. Jako režisérka Krátkého filmu Praha točila dvanáct let dokumentární filmy pro kina na formát 35 mm. Jak sama uvádí na své webové stránce, po revoluci v roce 1989, když bylo promítání dokumentů v kinech zrušeno, točí dokumentární filmy pro ČT. Celkem jich natočila devadesát sedm, na různých festivalech za ně získala třicet cen.
Člověka si nastudovala a pak na jeho životě dokazovala jeho stylizací svoje pojetí hodnot i umělecký záběr. A když z těch hodin a hodin záběrů sestříhala dokument, řekla jsem si, že mě vystihla lépe, než bych sama sebe byla schopna vyjádřit.
O autorovi| Jiřina Šiklová, socioložka
