PRAHA V počtu novinových titulků a minut před televizními kamerami překonává většinu politiků. Není proto překvapivé, že vládní rozpočtový karambol šel jako první na Hrad probírat právě Eduard Janota. Jistě, premiér Jan Fischer byl v té chvíli na summitu v Bruselu. Janotovo prvenství ale nebylo náhodné.
Budí na rozdíl od ministerského předsedy dojem, že je z Paroubkem vylepšeného rozpočtu opravdu frustrován a je připraven rezignovat. Demise populárního a provozně snadno nahraditelného Fischera by Jiřího Paroubka i Mirka Topolánka potěšila. Janotova odchodu se děsí.
Ministrovi financí se shodou událostí podařilo vytvořit dojem, že bez Janoty se rozpočet nedá dohromady. Kdyby se poroučel do soukromého byznysu (jak před nástupem do vlády avizoval) právě teď, když jsou české veřejné finance v nejhorším stavu v historii a Evropou se šíří obavy před vlnou státních bankrotů, velmi těžko by se hledal plnohodnotný náhradník.
Celoživotní úředník Eduard Janota se stal v posledních letech svébytným fenoménem české politiky. Od chvíle, kdy byl před deseti lety povýšen na náměstka pro státní rozpočet, se mu naslouchalo přinejmenším stejně pozorně jako jeho ministrům. Záleželo, jak těžká váha zrovna na ministerstvu seděla.
„Nejsem žádný mudrc“ Janota nikdy nebyl opatrným a servilním úředníkem. Vždycky tvrdil, že nemá ambici být politikem, do politiky už ale jako náměstek zasahoval, aniž by si to vždy uvědomoval. Pravidelně varoval před dluhovou pastí, do níž padáme. Vydával recepty, jak se jí vyhnout. Vyhlašoval odhady rozpočtových schodků. To vše je přitom parketa přímo pro ministra.
Svou misi Janota dotáhl, když se stal úřednickým ministrem ve vládě Jana Fischera. Ujal se role toho, kdo lidem oznámí, že bez zásadních změn jsme na maďarské cestě ke státnímu bankrotu. Přestože celý profesionální život tráví nad účty a čísly, mluví přímo a jasně, v souladu se selským rozumem. „Nejsem žádný mudrc a intelektuál. Nejradši se dívám na fotbal, takže mi snad může rozumět každý.“ Hlavně nemá potřebu na rozdíl od politiků pečlivě sledujících průzkumy a dopady úspor na své cílové skupiny, lakovat věci narůžovo. Janota nám o pár let zkrátil iluzi, že život na dluh může být věčný.
Roky byl ponořen v politice tak jako žádný státní úředník. Přesto vždy zůstal technokratem, přemýšlejícím spíš v účtech než v širších společenských souvislostech. Svůj úsporný balíček se pečlivě snažil vyladit tak, aby se uskromnit museli všichni. Zapomněl bohužel, že někteří se uskromnit nemohou a bylo by velmi necitlivé až nemorální to po nich žádat. Proto škrtl miliardy na sociální služby pro postižené a dal Jiřímu Paroubkovi šanci předvést se jako jejich advokát.
Eduarda Janotu stejně jako Jana Fischera začala nepolitická politika zjevně bavit a našel se v ní. Ve svém úsporném tažení pak čas od času překročí svůj mandát. Jako když se tento týden rozhodl, že politikům propočte jejich volební sliby. Pro daňového poplatníka záslužné, na nestranného úředníka ale trochu za hranou. Stejně jako když se Janota rozhodl, že potřebujeme větší daňovou progresi. Těžko se přitom hledá výsostnější politické téma než je výška daní.
„Pan Sobotka a Mirek Kalousek“ U sociálních i občanských demokratů vyčkávají, kdy se Janota s Fischerem objeví na kandidátce TOP 09. Eduard Janota a Miroslav Kalousek mají opravdu podobnou rétoriku nesmlouvavých fiskálních konzervativců. Tu ale diktuje společný zájem, nikoliv Janotovo vlichocování se knížecí straně. Janotu teď zajímá hlavně odkaz jeho celoživotní kariéry ministerského úředníka (státní rozpočet dává dohromady 32 let). Nechce odejít jako ten, kdo přivedl zemi na hranu státního bankrotu. Kalousek zase na roli dobrého hospodáře postavil novou stranu i image, která mu vynesla druhou příčku na žebříčku popularity.
I loajálním úředníkům (stejně jako všem ostatním) jsou navíc někteří jejich šéfové prostě lidsky sympatičtější. Otevřený Janota se to moc neobtěžuje skrývat. Když měl v rozhovoru pro Pátek LN vyjmenovat své šéfy, mluvil „o panu Sobotkovi, Tlustém (ten ho kdysi z ministerstva vyhodil) a Mirkovi Kalouskovi“.
