Kandidátem na největšího pitomce ve veřejném prostoru se mi dnes jeví být paní Fibingerová – svého času koulařka, nyní jedna z osob, které mají jménem veřejnosti kontrolovat funkci veřejnoprávního televizního vysílání.
Tuto osobu do funkce členky Rady České televize delegoval Český atletický svaz. Pokud nám tímto jeho manažeři chtěli ukázat, že atleti nemají v hlavě vůbec nic – a že nemají žádného lepšího mediálního zástupce než tuto posttotalitní vykopávku – opravdu se jim to povedlo.
Od paní Fibingerové jsem v posledních letech v tisku ani z doslechu nezaznamenal žádnou obecnější inovativní myšlenku, co se oboru médií týče.
A ne že by se nebylo k čemu vyjádřit.
Máme například problém s tím, zda ze zákona přikázat terestriálním digitálním providerům šířit určité dané digitální kanály a tím omezit datový tok jejich vysílání – což znamená sníženou kvalitu příjmu pro diváky.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Máme tady problém s tím, že Česká televize se snaží dohánět sledovanost trapných komerčních pořadů komerčních stanic – tím, že vysílá ještě trapnější pořady a nechápe, že jejím úkolem není dotlačit sledovanost na prostředek Gaussovy křivky. Měli jsme tady problém s etickou úrovní managementu České televize.
K těmto problémům existuje množství antropologických a sociologických analýz. Lidi v Radě ČT platíme ze svých peněz za to, aby se nám o tyto záležitosti postarali. Jak naše zadání splatila paní Fibingerová? Proč máme platit na místě odborníka služebnou naivku, která nám nepomáhá posouvat obor kupředu? O to zajímavější byly její lokální postřehy. První z nich se týkal Jakuba Železného – moderátora České televize. „Proč je pan Železný tak arogantní?“ nadnesla na zasedání rady, přičemž jeho přístup označila za projev „chlapecké nabubřelosti“ a „drzosti“. Je to prý „určitý druh arogance, který do veřejnoprávní televize nepatří“.
O několik měsíců později zaznamenávám její další hodnocení. Fibingerová označila za „drzého“ režiséra Víta Klusáka, který během natáčení televizního portrétu této význačné české osobnosti nechtěl změnit termín natáčení dvanáctičlenného televizního štábu jen proto, že v její pekárně ještě nefunguje automatická linka na výrobu rohlíků – neboť ta pochopitelně tvoří tak podstatnou složku osobnosti Fibingerové, že nemůže v dokumentu o ní chybět.
Tady už člověk začíná být pozornější. Každý přece ví, že pokud trvaleji označujeme osoby okolo nás nějakou negativní nálepkou, patrně se jedná o naši vlastní projekci. Svůj vlastní stín – tu část osobnosti, kterou neznáme – projektujeme na lidi okolo nás a označujeme je tak.
Z tohoto jungiánského závěru jednoznačně vyplývá, že Fibingerová je sama ve skutečnosti drzá a domněle tuto vlastnost vidí v lidech okolo sebe.
S čímž mohu pouze souhlasit – je drzá, že se se svou inteligencí dosahující úrovně automatické linky na rohlíky plete do kontroly veřejnoprávního mediálního prostoru.
Přesně tyhle nepříliš inteligentní paní, které jako učitelky v padesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech rozhodovaly o tom, kdo ještě ne a kdo už je drzý – přesně tyhle paní tady nepotřebujeme.
Určitým řešením pro ego paní Fibingerové je fakt, že o ní redakce sportu nyní bude točit jiný dokument – Síň slávy sportovců. To je naprosto v pořádku. Ve sportovní síni slávy ať paní Fibingerová zůstane, v soukromém životě ať si ulítává na své lince na rohlíky, ale do veřejného prostoru ať se nám necpe. I bez ní je tu namyšlených pitomců bez vzdělání až dost.
***
K různým problémům existuje množství antropologických a sociologických analýz. Lidi v Radě ČT platíme ze svých peněz za to, aby se nám o tyto záležitosti postarali. Jak naše zadání splatila paní Fibingerová?
Paní Fibingerová je drzá, že se se svou inteligencí dosahující úrovně automatické linky na rohlíky plete do kontroly veřejnoprávního mediálního prostoru
