Slovensko by už další čtyři roky vlády Roberta Fica zřejmě nepřežilo bez úhony
Slovenská opozice si možná ani nezaslouží vyhrát dnešní parlamentní volby. Robert Fico by je však po právu měl prohrát a odejít pokud možno i ze slovenské politiky, tak jak po volbách českých odešel Jiří Paroubek. Před čtyřmi roky ještě panovala o Robertu Ficovi určitá iluze. Měl trochu dryáčnický styl, v mládí byl v komunistické straně, ale byl vzdělaný, světaznalý, hájil mečiarovské Slovensko před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku a vymykal se v mnoha ohledech normální představě o postkomunistovi. V roce 2002 byl dokonce tichým favoritem americké ambasády, která tehdy fungovala na Slovensku jako jakýsi hlavní dozorce návratu postmečiarovského Slovenska do západního světa. Dokonce ještě před čtyřmi lety bylo možné do Fica vkládat určité naděje, že po svém vítězství nepovede Slovensko zpět k mečiarovským mafiánskokorupčním pořádkům. Ale že s mírnou levicovou korekcí bude pokračovat v tom, co tehdy na Slovensku zanechávala reformistická koalice Mikuláše Dzurindy. Osudným okamžikem se ukázalo, když si Fico do vlády zvolil právě mečiarovské strany. A přehozením výhybky, jak se dnes po čtyřech letech ukazuje, bylo jednoznačně to, když místo Strany maďarské koalice vzal do vlády Slotovy ultranacionalisty. Dušoval se sice tehdy, že se tím na Slovensku nic nemění, ale změnilo se.
Změnila se atmosféra. Z tolerantního, občanského státu evropských hodnot, budovaného osm let Dzurindovými vládami, se stala nacionalistická, xenofobní a hodnotami lidských práv a demokracie pohrdající země. Na jedné straně Fico, velebící Čínu a Kubu a komunistické tradice Slovenska, na druhé jeho koaliční partner, šéf nacionalistů Ján Slota, vidící se ve „slovenském štátě“, soustavně urážející Maďary a Romy, hledající záminku pro rozdmýchávání nacionalistických vášní.
Pokračovatel komunistů Svět kolem Slovenska byl chvíli nervózní, ale k uklidnění mu stačilo, když Fico nezrušil rovnou daň, penzijní reformu, stáhl sice vojáky z Iráku, ale z NATO nevystoupil, a dokonce dovedl zemi i do eurozóny. Obyčejným Slovákům, kteří možná čekali, že po Ficově nástupu dostanou po letech reformního utahování opasků nějakou odměnu, slovenský premiér smetl jen drobty ze stolu, trochu přidal na důchodech, zrušil symbolické poplatky a to bylo všechno.
Nebylo divu, Robert Fico, jak mi předloni řekla v Paříži vysoce postavená sociální demokratka, totiž nikdy žádným skutečným sociálním demokratem nebyl. Byl jím asi tak, jako byli komunisté stranou dělníků a rolníků, což během komunismu těm dělníkům a rolníkům brzy došlo. Komunisté byli jen nová vrstva totalitních vládců a Fico je jejich slovenským pokračovatelem v nových podmínkách. Podmínkách, které mu mnohé nedovolují - například zakázat svobodné noviny. Ale mnohé přesto dovolují - ochočit si veřejnoprávní sdělovací prostředky, přijmout drastický tiskový zákon a strašit novináře trestními žalobami a trestat milionovými pokutami od poddajných soudů. Státní zakázky, samozřejmě přes tendry, přidělovat spřízněným sponzorským firmám, umožnit známým a známým známých, aby si dopomohli k majetku, vytvářet stranu jako klan služebníků jednoho vůdce.
Takové je Slovensko v roce 2010, po čtyřech letech Ficovy vlády. Všechno nasvědčuje tomu, že země už další čtyři roky Fica nepřežije bez úhony. Obrovský potenciál, který nahromadily dzurindovské reformy a obyčejní Slováci, kteří je s klidem přijali, je vyčerpán. Slovensko se kvůli Ficovi zadlužuje téměř řeckým tempem (PPP projekty jsou jen skrytou formou dluhu), ztratilo své konkurenční výhody, které mělo za Dzurindy, a mírou korupce a klientelismu přestalo být přitažlivé pro investory. Otevřený souboj dvou populistických nacionalistů Fica a maďarského premiéra Viktora Orbána by v příštích letech vytvořil výbušnou, nekontrolovatelnou situaci, v níž by bylo možné vše, včetně nějaké formy násilné konfrontace.
Opozice - jen slušnější lidé Možná si teď kladete otázku, proč je celý komentář o Robertu Ficovi a ne o slovenské opozici. Je to proto, že protivládní tábor (Fico ostře rozdělil slovenský svět na přátele a nepřátele) toho mnoho nepředvedl. Kampaň, snad s výjimkou strany Svoboda a solidarita ultraliberála Richarda Sulíka a snad ještě Mostu-Hídu, první odvážně maďarsko-slovenské strany, za nic nestála. Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii (SDKÚ) a především jejího předsedu Mikuláše Dzurindu (ani nekandiduje ve volbách) paralyzoval deset let starý skandál s půjčkami a účty ve Švýcarsku. Iveta Radičová, nový lídr SDKÚ, je sice slušná a rozumná žena, ale lídr to není. Stejná slova lze použít i o Jánu Figeľovi, novém šéfovi Křesťanskodemokratického hnutí. A Strana maďarské koalice v čele Pálem Csákym, který nikdy rozumu příliš nepobral, se hloupě zapojila do orbánovských her. Shrnuto a podtrženo, jediným, kdo mohl Robertovi Ficovi prohrát volby, byl Robert Fico. Jsem přesvědčen, že se dnes v noci dozvíme, že to Fico dokázal. A Slovensko si bude moci gratulovat.
***
Ze Slovenska se za čtyři roky stala nacionalistická, xenofobní a hodnotami lidských práv a demokracie pohrdající země
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
