Přijížděl sám, malým autem. Sekal trávu a vypiplával zahrádku do křečovité dokonalosti nebo se slunil v lehátku. Společnost mu dělali sádrový čáp a trpaslík. Nikoho jiného než jeho jsem tam nikdy neviděl. Nebylo těžké vypozorovat, že můj soused v chatové osadě je osamělý člověk. Představoval jsem si, že neměl v životě štěstí. Je bez ženy, bez dětí a už ne nejmladší. Jeho samota byla zjevná a ve mně vzbuzoval lítost.
Několikrát jsem měl nutkání za ním zajít a trochu se s ním sblížit. Nedařilo se mi to. Dřív jsem se ostýchal a poslední dobou zase on vypadal nepřístupně, v lehátku věčně ponořený do četby. Třeba to je vědec nebo filozof, říkal jsem si. Má pořád o čem přemýšlet, proto nikoho nepotřebuje. Moje manželka ale tvrdila, že by přece neměl na zahradě sádrového trpaslíka.
Jeden deštivý víkend jsem byl na chatě sám. Rozhodl jsem se, že za ním konečně zajdu. Prošel jsem mokrou zahradou a našel ho začteného v zastřešené verandě. „Dobrý den,“ řekl jsem přátelsky, „můžu vám na chvíli dělat společnost?“ Podíval se na mě znuděně a pokynul mi, ať si přisednu. Vytáhl jsem lahev vína, kterou jsem přinesl, a postavil ji na stůl. Nehnul brvou a dál si zaujatě listoval v časopise. Nebyl to žádný filozofický žurnál, ale bulvární plátek nejhoršího ražení.
„Víte, že Jankovič pořád miluje Hanychovou?“ pronesl zastřeně a dál obracel stránky. Nevěděl jsem, co na to říct. Netušil jsem, o čem mluví. Požádal jsem ho, zda by donesl otvírák a skleničky. Neochotně se zvedl, a ještě než zašel do chaty, podal mi jeden z časopisů.
„Mně je tý Vondráčkový líto,“ prohodil, když se vývrtkou pokoušel vytáhnout špunt z lahve, „ona by si zasloužila lepšího chlapa. A s tou neteří se zas nepohodly nebo co. S tou, co má vlasy jak dikobraz.“
Milý soused mě přiváděl do stále větších rozpaků. Mluvil a mluvil, některá jména jsem znal, jiná mi nic neříkala a v každém případě mi bylo upřímně jedno, jestli je Karel Gott skutečným otcem Ivančina dítěte nebo jestli má Absolonová plastiku nosu, který se jí bortí jako citadela.
Po dvou skleničkách vína byl pěkně v ráži. Mě vůbec nepustil ke slovu, na nic se mě neptal a dál a dál mě zasvěcoval do svého virtuálního světa. Nakonec se dojal nad osudem dítěte jedné zpěvačky, která se zhroutila. „Chudák dítě,“ posmrkával, „jak se asi trápí. Děti jsou v tomhle věku strašně citlivé.“
Časopisy, které se kolem nás válely, jsem považoval za zbytečné hlouposti. Všechny ty drby mě nechávaly chladným, ale souseda mi bylo čím dál víc líto. Musí být tak strašně osamělý, říkal jsem si. Omluvil jsem se, že si musím odskočit. Poslal mě na toaletu do chaty. Uvnitř bylo teplo a klid, byl jsem rád, že si od něj můžu na chvíli odpočinout. Na stěně nad pohovkou visela kančí kůže, nějaké vlaječky, samorosty a pár fotek. Na jedné byla pohledná žena, na druhé chlapec a holčička.
„To jsou vnoučata,“ stál najednou za mnou, „už chodí do školy, uličníci. A tohle je moje žena.“ Zalapal jsem po dechu. „Nikdy jsem je tu neviděl,“ řekl jsem pochybovačným tónem. „No jó, oni nadělají randálu a bordelu. Kdo by o to stál.“ „A manželka?“ nedokázal jsem potlačit zvědavost. „Ta je doma. Kouká na televizi. Ona vám je, milej pane, už nějaká zdegenerovaná. Nic než dálkový ovladač ji nezajímá. O přírodu nestojí. Tak ji zrovna nepřemlouvám, aby sem se mnou jezdila.“
Stál vedle mě, můj soused samotář. Ne že by neměl společnost. Byl lidmi vlastně posedlý, ale museli zůstat papíroví. Takoví, co nic nepotřebují, nedělají nepořádek, nešlapou po záhonech, neotravují svou přítomností. A navíc jsou tak nádherně nešťastní. Možná dokonce víc než on.
Rychle jsem dopil svou skleničku, rozloučil jsem se a spěchal k sobě. Zahrada působila najednou hrozně sklíčeně. V chatě na mě padla podivná tíseň, připadal jsem si úplně sám. Rozhodl jsem se, že pojedu ještě večer zpátky domů.
příběh podle Felixe Hrona napsala Eva Prchalová
