Finanční svět se už přes půl roku potácí ve zmatcích. A rostou obavy, že tyto zmatky se přelijí dál, do reálné ekonomiky, a že nás čeká celosvětová krize. V čem je kámen úrazu? Kdo je vinen? Hrozí českým bankám a ekonomice nebezpečí? Zkusme se na tyto otázky podívat s pomocí několika obrazných přirovnání.
Obraz první: V autobusu stál pan Adam. Autobus popojížděl v dopravní špičce krokem, a tak se pan Adam pustil madla a začal číst noviny. Najednou se autobus rozjel a pan Adam upadl.
Na nynější dramatické události se zadělávalo v průběhu minulých let, a to především ve Spojených státech. Nízká inflace dovolovala tamější centrální bance držet úrokové sazby dlouhodobě na nezvykle nízké úrovni (autobus jel pomalu). Řada amerických domácností si to vyložila tak, že úrokové sazby budou nízké i dlouho do budoucna (autobus pojede pořád pomalu), a tak se rozhodly, že si konečně můžou splnit svůj sen.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Sen, na který za normálních okolností nikdy neměly: můžou si dovolit nákup domu, byť na hypotéku (můžou si číst noviny a nedržet se madla). Jenže po několika letech se začala ozývat inflace a americká centrální banka začala úrokové sazby zvyšovat (autobus se rozjel). Čerství vlastníci domků najednou s hrůzou zjistili, že se jim ten sen nějak podražuje a že nejsou schopni své hypotéky splácet (upadli v autobuse). A začali sdělovat své bance, že si může vzít jejich domek, protože oni úvěr splácet nebudou a jdou bydlet jinam.
Ovšem co banka s domkem? Na trhu byly proto najednou na prodej spousty domků. Ceny všech domků začaly klesat, včetně cen domků, jejichž majitelé dosud splácet mohli. Banky nicméně začaly vyžadovat od dosud splácejících domácností peníze, aby – v případě budoucího prodeje – nebyla hodnota hypotéky vyšší než hodnota zastaveného domku. Tím se roztočil kolotoč klesajících cen domků, rostoucího počtu domácností odmítajících platit a bank, jež rozdaly na hypotékách peníze, ale ty se jim teď nevracejí.
Stojí tedy na počátku nynější krize americká centrální banka? Nikoli. Jejím zákonným úkolem je hlídat inflaci a zaměstnanost, nikoli investiční umírněnost domácností. Chybu udělaly domácnosti, které se zadlužily nad svoje možnosti, a také banky, jež půjčovaly jako na běžícím páse i domácnostem, které by za normálních okolností hypotéku finančně neutáhly.
Jak vysvětlila nedávná studie ekonoma z Michiganské univerzity Benjamina Keyse a jeho kolegů, banky poskytující pochybné hypotéky vlastně postupovaly docela racionálně. Zjistily totiž, že je možné tyto pohledávky zabalit do velkých balíků a velmi výhodně prodat. Výhodná byla tato operace pro zdrojové banky v tom, že kupci brali v úvahu jen část informací, které byly o pohledávkách k dispozici. Investoři přebírající pohledávky za majiteli domků například obvykle nevyžadovali údaje o tom, jaké byly předchozí vztahy banky s daným dlužníkem.
Banky znají svou vysokou cenu Obraz druhý: Paní Daniela byla silně závislá na službách svého pobočníka: ten jí vařil, uklízel, pral, nakupoval, vozil ji autem. Pobočník se však vlastní vinou dostal do finančních potíží a hrozilo mu vězení. Než by paní Daniela čekala, až se najde a zapracuje jiný pobočník, přičemž v mezidobí by žila o hladu a ve špíně, raději pobočníkovi půjčila velkou částku peněz.
Smrtící všeobecnou nedůvěru na mezibankovním trhu se – zatím nepříliš úspěšně – snaží rozmělnit centrální banky nejvíce napadených ekonomik (USA, Velká Británie, eurozóna) tím, že nabízejí bankám půjčky v čím dál větších objemech a za dříve nevídaných podmínek. Pokud by se ovšem i tyto půjčky ukázaly jako špatné a centrálním bankám by se nevrátily, zaplatil by vzniklou ztrátu nakonec daňový poplatník.
Měl by obyčejný smrtelník takto riskovat své vlastní prostředky, aby pomohl bankám vybřednout z potíží, do kterých se dostaly samy ve své bezhlavé honbě za výdělkem? Problém je v tom, že celá ekonomika je silně závislá na službách finančního sektoru, stejně jako paní Daniela na službách pobočníka. A daňoví poplatníci buď mohou riskovat ztrátu části svých peněz, aby pomohli bankovnímu sektoru řešit potíže, které si způsobil sám, nebo mohou nechat bankovní sektor padnout. V tomto druhém případě se pak ale musí celá ekonomika připravit na neuvěřitelný zmatek, bezpočetné bankroty, soudní spory a přechodný návrat úrovně veškerých finančních služeb o několik desítek let zpátky. Hloupé je, že bankovní sektor svou vysokou cenu pro ekonomiku zná a může spoléhat na to, že mu nakonec ostatní z jeho patálií vždycky pomůžou.
Bloudění na nesjízdné cestě Obraz třetí: Pan Emil a paní Františka jezdí spolu na cyklovýlety. Pan Emil má lepší fyzičku, a tak je všude dřív a vidí víc, ale občas si v té rychlosti nevšimne odbočky a zabloudí nebo se vybourá. Paní Františka je pomalejší, ale nebloudí a nebourá.
Americká ekonomika je pružnější, soutěživější, dynamičtější než ta evropská. To platí i pro finanční sektor. Většina nových nápadů, jak vydělat v bankovnictví ještě více peněz, přichází právě zpoza Atlantského oceánu. Tentokrát ale podle všeho americký finanční sektor ve své zběsilé rychlosti zabloudil na nesjízdnou cestu, vyboural se a teď zjišťuje, co všechno má zlomené.
Český bankovní sektor je po vlastních potížích, jimiž prošel před několika lety, ještě opatrnější. Pokud nás tedy zahraniční finanční krize vůbec zasáhne, tak spíš jen nepřímo, například přes pokles zahraniční poptávky po našich vývozech.
O autorovi| MICHAL SKOŘEPA, vysokoškolský pedagog
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Michal Skořepa, vysokoškolský pedagog, Institut ekonomických studií Univerzity Karlovy
